Tentokrát nesdílím nadšení ctěného čtenářstva. Kniha se sice dá zhltnout od začátku do konce, udržuje čtenáře v napětí, ale to je asi tak všechno. Na to jsme ostatně u Kinga zvyklí. Jsme ovšem stejně tak zvyklí i na to, že jeho příběhy začasté postrádají logiku. Jakoby si pro své potěšení z nás dělal prču. Rádi mu to odpouštíme, právě proto, že se té schopnosti poutavě vyprávět ochotně s požitkem poddáváme. V tomto případě se mi do toho nějak nechtělo. Nevím proč právě u tohoto díla, možná to bylo specifické, možná mně už došla zásoba entuziasmu. Jasně, pro mistra je normální, že z kanálů vylézají krysy a klauni, že z hrobů vylézají zombie i alterega, že propojuje realitu s pohádkami, ale v tomto případě se mi prostě zdálo, že co je moc, to je moc. Bubliny a jejich „hlídače“ s měňavými kartami sice vymyslel novátorsky, to jsem ještě v příbězích nezaznamenal (jeden taky nestihne přelouskat všechno), nicméně už jen ta snadnost přechodu do minulosti, ale vždy do téhož místa a okamžiku, je dost jednoduchá a zároveň podezřelá. Co mně moc vadí je množství přechodů, výletů a návratů (jednoduše vyřízené „strunami“), které se nesmí domýšlet, protože jinak byste se zbláznili. King nechá postavu několikrát zemřít, aby jí několikrát znovu oživil a nějak ho nezajímá, že pokaždé dopustí, aby se příběh postav (a jejich okolí) existujících v téže časové dimenzi zastavil, negoval, jakoby tedy vůbec neexistovaly, přestože „reálně“ existovat musely. Jinými slovy: zlikviduje celý svět, aby spustil film znova od roku 1958. A to dělá opakovaně. Jeho oblíbená závěrečná (téměř) „katastrofa“ je způsobena bránící se minulostí, reagující (konečně) na cosi, co tady nechci pro budoucí čtenáře prozrazovat. Spojuje se fyzika s transcedentnem - takový únik s přemíry fabulací. Časové smyčky v literatuře samozřejmě nejsou novinkou. Již třeba Stanislaw Lem (už nevím jestli v Invazi z Aldebaranu nebo Vzpomínkách Iljona Tichého) nechá potkávat hrdinu povídky sama sebe v různých dnech a hodinách týchž dnů, což mu způsobuje nejrůznější nesnáze . Jenomže jde o grotesku, zatímco King to myslí smrtelně vážně, a to ještě v kontextu s mimořádně tragickou historickou událostí. Pokud pominu to, co mně na knize vadí, tak nejvíce mě zaujala věrohodná komparace světa dnešního a toho před padesáti lety. Přestože jde o pár desítek let, tak ty rozdíly jsou úžasné.
|
1 | 
1999-2013, Všechna práva vyhrazena