Stephen.King.CS - 1. československý web krále moderního hororu
Něco málo o KingoviSPECIÁL

„Peklo jsou ti druzí, říká Sartre.

Podle mne je ale peklem spíš OPAKOVÁNÍ a věřím, že jsme každý úplně sám a každý hluboký a trvalý vztah je pouhou iluzí. I proto nakonec bývají příběhy iracionálna tím nejrozumnějším vyjádřením světa.“

(z Kingových myšlenek)

Mistr pera a realita
Když „mistr pera“ Stephen King (1947) roku 2003 obdržel Národní knižní cenu (mj. i po velikánech středního proudu Philipu Rothovi či Arthuru Millerovi), mínili mnozí kritici, že ji to znevážilo. Ale ne!

Všimli si oni vůbec „toho všeho“?

Všimli si třeba Kingovy obdivuhodné posedlosti? Jeho hluboké potřeby psát, tak „jako jiní dýchají“? I patnáct hodin denně? „Udržuji se tím v příčetném stavu,“ přiznával. „A vyhrávám tím závod se světem,“ mohl by dodat, i když těmi slovy pro změnu líčí své tvoření Ray Bradbury (nar. 1920)...

„A věřte, že není lehké napsat působivý horor - ve světě horším, než je nejděsivější fikce,“ pokračuje King. „Ale já musím. A imaginární hrůzy si vymýšlíme proto, aby nám pomohly čelit hrůzám reálným.“

„Ale co skutečnost?“ mohli bychom se zeptat s kritiky.

„... je mi ukradena. Skutečnost znamená pro představivost tolik, co olšový kolík pro upíra!“

Ano, tady si jeden z nejprodávanějších autorů současna i trochu odporuje, neboť realita mu přece jenom není zase až tak ukradená – a nikdy nebyla. Už jako kluk přece sbíral snímky masových vrahů, mimochodem, a taky celá následující jeho kariéra přitakává spíš „životaboji“ s doširoka otevřenýma očima a odklopeným hledím … Podobnou lekci vzpřímeného postoje ostatně poskytuje i jeho adaptace hinduistické bajky Žebrák a diamant (česky 2004 v knize Pátá čtvrtina), a co teprve, když dojde na věru hodně drsné nefantaskno novely Nadaný žák (1982), která pojednává o vlivu bývalého nácka na proměnu hocha v psychopata. Není snad tohle až dost důstojné Kingovo „utkání s realitou“?

„Fikce je ovšem pravdou ukrytou uvnitř lži,“ pokračuje Stehen King v imaginárním dopise svým třem dětem, který nalézáme v úvodu hororu To (1986). „A já… A já rád stírám hranici mezi touto fikcí a realitou!“

On a sci-fi
Jak to tedy je. Regulérní vesmírnou sci-fi je třeba Kingova povídka Jsem brána, ale kromě toho... Inu, k tzv. fantasy občas tíhne, ano, k science fiction? Vůbec.

A tak třeba i román o mimozemšťanech Tommyknockeři (1987) je spíš - a především - alegorií drogové a alkoholové závislosti (a to i jeho vlastní). A pravda, abychom nezapomněli, pozoruhodný pohled na čas a prostor skýtají Časožrouti (1990)... Nicméně jde spíš o výjimky, neboť... „Protože já zkrátka nerad vysvětluji,“ vysvětlil King už kdysi dávno.

On a politika
Příliš moc toho Kinga očividně nenutí ani k zobrazení POLITICKÉ reality, a tak spíš výjimkou je u něj učitel-telepat, který v Mrtvé zóně (1979) předpoví atentát. A mimochodem, právě díky postavě prolhaného amerického politika se tahle kniha stala vůbec první kingovkou vydanou kdysi v Československu (1987).

Propojování vytváří kult...
A když už jsme se v tomto úvodu dotkli Mrtvé zóny, tak se ptám: Nezapomněli jste už, že se duše plachého policajta-maniaka (vraha děvčat) z této knihy vtělila po smrti v psa jménem Cujo - ze stejnojmenného románu (1981)? A není snad skvělým, že podobně King svá díla provazuje často? Právě třeba Mrtvá zóna! Je vůbec první z pásma próz o Castle Rocku – městečku, které je svým způsobem modelem celé lidské společnosti... a které uzavřel až román Nezbytné věci (1991). Jeho „prologem“ je přitom „fotohoror“ Sluneční pes (1990) - a epilogem krátká povídka Přerůstá vás (1993). A podnět k Nezbytným věcem? Snad si už někdo všiml, že jím skoro určitě zůstává známý příběh Trumana Capota (1924-1984) Ručně vyřezávané rakvičky (1975).

King a film
Čtete-li Stephena pilně a jste souběžně kinofily (což je takřka pravidlem), velmi brzy dojatě postřehnete, že ho realita sice opravdu zajímá (i když proklamuje opak), ale přece jen jako by se více než hodně inspiroval i všelikou vlastní četbou – a taky právě filmy. Přičemž o Kingovi samozřejmě dobře víme, že ty hororové pilně sbírá. A celkový počet snímků natočených podle jeho předloh: Dávno překročil číslo STO. Který jiný současný autor se tím může chlubit?

A nyní krátce od začátku...
King se narodil v Maine, a taky tam dnes bydlí. Když mu byli dva roky, otec si „odskočil“ pro cigarety. Navždy.

Po letech ho King prý zahlédl v televizní reportáži - z převratu v Kongu. Anebo jenom měl ten pocit? Vidění? Napil se zrovna trochu víc? Nevíme. Ale sám přiznává, že v dětství věřil všemu, „A tak mi bylo předurčeno věřit i podivnostem...“

Šestý rok života King prostonal a pročetl v posteli. Televizi – a to je určitě velmi důležité - poznal až v deseti. Do té doby se tedy jeho fantazie rozvíjela jen prostřednictvím tisku a sluchu, anebo tedy ještě pod vlivem biografu.

K psaní ho přistrčila matka. Koupila mu i stroj. První sci-fi povídku nabídl Forrestu Ackermanovi (1960), o něco později debutoval novelou Byl jsem dospívajícím vykradačem hrobů. Ve třinácti poprvé vydělal devět dolarů prodejem své vlastní verze slavného Cormanova hororu Jáma a kyvadlo (1961) – ovšemže prozaické.

I navzdory psavé horečce, která se ho už tehdy zmocňovala, dokončil mladý King Univerzitu Maine (1966-1970) a našel si na ní ženu Tabithu. Krátce učil angličtinu (a nejen to) a pak, zatímco jeho matka podlehla rakovině dělohy (1974), debutoval „menstruačním“ příběhem netolerance v hávu hororu nazvaným Carrie, kde líčí telekinetickou vzpouru ošklivého káčátka proti bigotní matce, proti spolužákům, proti celému světu... Mimochodem, „novou Carrie“ se o pár let později stala Žhářka (1980), příběh osmiletého děvčete schopného pyrokineze. Ale nepředbíhejme, po Carrie následovalo Prokletí Salemu (1975), román uvedený citátem z díla klasičky hororu Shirley Jacksonové (1919-1965): „Žádný živý organismus nemůže dlouho existovat jen v podmínkách naprosté reality, aniž by nezešílel.“ A jsme u problematiky skutečnosti a snu opět!

Vzorem pro Prokletí Salemu byl přitom Kingovi klasický Stokerův Dracula, kterého tu však „úplně rozebral a nově složil“. V dalším slavném románu Osvícení (1977) pak poprvé nastolil problematiku VLASTNÍHO psaní a uvedl tuto knihu slovy z Poeovy Masky červené smrti (ale původně Goyovými): „Spánek rozumu plodí monstra.“

„A vy? Věříte v Boha?“ vybaflo na něj pak jednou ve tři ráno z telefonu.

Kdo mu volal? Režisér Stanley Kubrick, právě když Osvícení natáčel, a uslyšel od Kinga rozespalé ano, aby zavěsil se slovy: „To jsem si myslel.“

I kdyby však nikoho tam nahoře nad námi nebylo, doznává se King, že se „potřeštěnost a hluboce konzervativní světonázor v jeho povaze k sobě vinou jako vlásky v copu“...

Ale ještě k trablům píšících lidí: Stephen je totiž ve svém díle hodlal řešit i dál.

V Misery (1987) - knize uvedené Montaignovým výrokem „psaní nepřináší utrpení, ono se z něj rodí“ - se jeho alter ego střetne s fanatickou fanynkou, a to právě ve chvíli, kdy se hrdina-spisovatel ve snaze o „vysoké umění“ zpronevěří svému letitému brakovému stylu.

V podobném sebezpytování Stephen King i pokračoval ve Skrytém okně do skryté zahrady (1990), kde pro změnu vypráví o střetnutí spisovatele se zlodějem nápadů. Není pochyb, že tu King více či méně vědomě vytvořit novou verzi Normana Batese z Blochova Psycha!

V románu Temná půle (1989) jde zase o souboj tvůrce se zhmotněním vlastního pseudonymu. „Děkuji za pomoc a inspiraci Richardu Bachmanovi,“ čteme v úvodu a víme přitom samozřejmě, že právě pod jménem Bachman vydal King v letech 1975-1996 šest (jen malinko) „brakovějších“ knih počínaje Vztekem, přičemž tři z nich napsal už před Carrie.

Ta „šestka“ mu ovšem asi ke zmíněné knižní ceně nepomohla A PROTI jejímu udělení dodnes svědčí i mnohé takzvaně oficiální kingovky. Tak třeba Christinu (1983), tento příběh auta-zabijáka kritici přímo rozcupovali - na druhé straně však má i ona mnoho příznivců mezi čtenáři.

„Lépe zkrátka píše srdcem, než mozkem,“ vystihli to kritici u Christiny, načež hned „chudák King“ vcelku selhal i při režii své povídky Náklaďáky. Výsledný film Na plný plyn (1986) sice vyniká nápaditou kombinací Wagnerovy hudby s muzikou AC/DC, ale jinak... I když, nezapomeňme, že roku 1997 pak vznikla i nová verze - ne ovšem už v Kingově režii.

Zdařileji napsal a rovněž režíroval klip svých oblíbených Deep Purple, nicméně režie zkrátka radši zanechal, aby zůstal u tvorby scénářů. Umí je?

To nelze takhle paušálně zhodnotit, faktem však zůstává, že ani jejich psaní není tím pravým ořechovým pro muže, který navzdory skvělým povídkám nepochybně tíhne spíše k rozmáchlosti...

A ta rozmáchlost?
Inu, ji dokládá mnohé. Hlavně postkatastrofický epos Svědectví (1978) poskytující nám devět set stran hrůz a pojednávající o vše decimující chřipce. S máločím je souměřitelná i epopej Temná věž. Od roku 1982, kdy vyšel první díl, obnáší sedm svazků + povídku. S tímto dílem začal King dokonce už na univerzitě - a objevují se zde posléze i postavy z mnoha jiných jeho knih. Až jako by tím naplnil dávný sen Julese Verna, neboť i ten prý kdysi toužil na závěr napsat jakousi „všeobjímající“ a poslední Podivuhodnou cestu. Už se mu to však na rozdíl od Kinga nepodařilo.

„Vážnější“ knihy?
PRO udělení Národní knižní ceny panu Kingovi více než Svědectví ovšem hovoří jiná díla. Jaká třeba?

Dost možná rozhodly romány o trpitelkách: Dolores Claibornová (1992), Geraldova hra (1992) a Rose Madder (1995) – ten poslední byl čtenářsky nejméně úspěšný, ačkoli autor sám si jej pochvaluje...

„Dickensem dneška však nejsem,“ dodává skromně. „Tím jsou Irving či Rushdie...“

Snad. Ale i tak se právě k dickensovskému psaní na pokračování přihlásil slavnou Zelenou mílí (šest svazečků vyšlo poprvé během let 1996-1997)…A Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank (1982) je zase opravdu skvělou povídkou, která se k tomuto vězeňskému románu v mnohém druží.

A co rodina Straubova?
Ano. Ta také pomohla. S přítelem Peterem Straubem (1943) stvořil King tlusté romány Talisman (1984) a Černý dům (2001), Straubovi a jeho ženě Susan připsal a věnoval „porodní“ povídku Dýchací metoda (1982) a... A jejich synovi? Tomu připsal fantasy román Dračí oči (1987).

A co dál? Srážka s dodávkou
Kinga lákají i různé experimenty. A tak třeba roku 1996 vydal kuriózní „dvojknihu“ v jediné fólii: Beznaděj a Strážce zákona „z pera Richarda Bachmana“.

Pak „unikl“ nakladatelství Viking, a to ke Scribnerům, kde publikoval mj. Holčičku, která měla ráda Toma Gorgona (1999), značně realistický příběh v lesích zbloudilé, vylíčený jejíma očima tak, že působí fantaskně... A dál? Nevoli nakladatelů vzbudilo jeho rozhodnutí publikovat na internetu (Jízda na Střele, 2000), a pak, když psal v létě 1999 knihu plnou dopravních nehod Z buicku 8 (2002), srazila ho na stálém vycházkovém okruhu ona dodávka řízená jistým Bryanem Smithem, shodou okolností bratrem policisty...

Smith zrovna nedaleko stanoval - a údajně si jen tak vyjel „pro pár tyčinek Mars“, ale místo řízení se věnoval svému psu Střela a otáčel se k němu (údajně), zatímco v táboře na něj čekal i druhý pejsánek jménem Pistole... Smith... se posléze čímsi předávkoval - a zemřel. King sám přežil jeho atak... možná úplným zázrakem.

Přežil, ale možná i v důsledku oné nehody vyhlásil po pár letech „konec psaní“.

Ten se ale samozřejmě tak docela konat nemohl, i když titul sbírky povídek Všechno je definitivní (2002) tomu napovídal...

Skvělé povídky!
King mimo jiné prokázal, jak mistrně umí parafrázovat i klasické gangsterky: viz příběh Pátá čtvrtina, a jen o trochu hůře mu to vyšlo s příběhem Doylova Sherlocka Holmese (Doktorův případ). Především však ovládá styl Rosse MacDonalda a Raymonda Chandlera a má jej zažitý (Poslední Umneyho případ). A geniální povídka Smrt Jacka Hamiltona?

Stojí za přečtení! Vskutku precizní příspěvek k historii amerických gangů let třicátých a konkrétně k bádání po osudu Johnnyho Dillingera. King zde svým nápaditým dějem naprosto pietně vyplnil posledních pár dnů, které dodnes zůstávají v životě „amerického Robina Hooda“ nezmapovány, a vyvrátil přitom - jen tak mimochodem - legendu, že byl místo Dillingera zastřelen jeho dvojník... Vysvětlil svou povídkou i to, proč bandita v posledních týdnech tak přibral - i jak přišel ke zranění na tváři, které bylo po jeho smrti nalezeno...

Postřelil se totiž prý omylem, když svému věrnému příteli Hamiltonovi předváděl – během Hamiltonova umírání - chůzi po rukou.

Ale dál – a ještě drsněji! Krvákem z prostředí jihoamerické diktatury je povídka Místnost smrti, King však samozřejmě umí napodobit i své předchůdce na poli hororu. Prokletí jeruzalémské je dokonalá kopie makabrozit, jaké psal H. P. Lovecraft, a úplným holdem tomuto autorovi, jehož vliv ční třeba i z Kingova příběhu Šedá hmota. Naopak povídka Crouch End, jež působí jako vizualizace hrozného snu, se mimo H. P. Lovecrafta blíží bezútěšné poetice Cliva Barkera. Fascinují ovšem i Kingovy „kuřácké“ povídky“ - Nekuřáci a Desátníci. Spíš vizualizacemi halucinací jsou pak krátké prózy Zuby a Prst. Poctou rockové hudbě povídka Víte, že tam mají pekelně dobrou kapelu? A téma předčasného pohřbu? Zastoupeno Pitevním sálem číslo čtyři. Atd.

A ano, snad má sklon k rozmáchlosti, jak už jsem napsal, nicméně právě Kingovy povídky bývají často lepší jeho románů.

Umí třeba skvěle i ty bradburyovské o zlých dětech: Taťka pojednává o obchodníku s dětmi, který omylem unese upírova syna, a Kuttnerově (1915-1958) povídce Byl to démon (1965) se podobá Dům v Javorové ulici (který je na konci děcky odpálen do vesmíru jako surreálná raketa).

Mistrnou parafrází Poeova Soudku Amontillada (1846) je povídka Dolanův cadillac, de facto detailní návod, jak za plné jízdy pohřbít na silnici auto i s gangem… a jakousi odpovědí na slavnou povídku Daniela Keyese Růže pro Algernon (1959) se stal Konec celé patálie. Pod vlivem Hawthornova Mladého hospodáře Browna (1835) - „jedné z deseti nejlepších povídek, co kdy napsal Američan“ (King) - vznikl Pán v černém obleku a vtipná a skvělá je i mimodimenziální povídka Zkratka paní Toddové o bludišti silniček. S ní prostředím v mnohém spřízněny jsou Kukuřičné děti a zdají se mi sice trochu nedotažené, přesto právě ony - anebo také jiná krátká próza Mrtví se někdy vracejí – podnítily mnohadílné filmové série, což se žádnému Kingovu románu nepodařilo.

A dál a ještě k povídkám. Psychologicky výtečně obstojí i „záchodová duchařina“ Tenisky a mistrnou je studie sebevražedné samoty cesťáka Vše, co miluješ, ztratí se v dáli.

Čerpal i ze života?
Samozřejmě. V některých dílech King navíc i uplatnil autobiografické motivy. Kde?

Především v ceněné novele Tělo (1982) či povídce Nona (1985) - a ovšem v románu Pytel kostí (1998), jímž se - vzdáleně podoben stylu klasika Johna Irvinga – pokoušel literárně „o něco víc“... Ale dost už o tomhle a „umění neumění“, čten přece je a už od roku 2001 mu „nabíhá“ třetí miliarda prodaných výtisků...

Poleví?
Měl by na to plné právo.

I na častější pauzy. Sám ostatně doznal sklon „k dlouhým obdobím nicnedělání, následovaným časy šíleného pracovního zápalu...“ Stojí však zato určitě pokračovat, když už jednou jako on věříte „v nezdolnost lidského srdce i absolutní platnost lásky“ a stojí za to psát dál už jen proto, aby šlo na otázku „A proč jste se rozhodl psát zrovna na hrůzná témata?“ dál a dál odsekávat: „A proč si myslíte, že mám na vybranou?“

Ivo Fencl
20.6.2006, 23:40
celkem 3 komentáře     
komentáře
Odeslání příspěvku do komentářů je možné i bez vaší registrace.

Podsekce
SERVIS
NOVINKY/ČLÁNKY
PŘIPRAVUJE SE
RECENZE
KOMENTÁŘE
HODNOCENÍ
ANKETY
TOP & DOWN!
 
Změň skin:  
Obsah
Nový román Puls pod stromeček
Bezruči v Praze s Misery
Fanoušci Temné věže se dočkali
Něco málo o Kingovi
Noční můry v seriálu
Stephen King a Eli Roth budou spolupracovat
Misery na prknech, co znamenají svět
Stephen King se vrací
Geraldova hra v reedici
O psaní nově

Napsat článek

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Web si právě čtou 3 lidé

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2017, Všechna práva vyhrazena