Stephen.King.CS - 1. československý web krále moderního hororu
Jak je důležité býti BachmanemSPECIÁL

Toto je již můj druhý prolog k takzvaným „Bachmanovým knihám“ – sousloví, které dostalo svůj význam (alespoň pro mě) v době, kdy vyšly první čtyři romány pod Bachmanovým jménem. Mám na mysli ty úplně původní, nenápadné paperbacky pod hlavičkou nakladatelství Signet. Ten první úvod nebyl nic moc; působí spíš jako učebnicový příklad autorské pomatenosti. Ale není divu. V době, kdy vznikl, nebylo Bachmanovo alter ego (moje, jinými slovy) v nějakém přemýšlivém či analytickém rozmaru. Bachman navíc nebyl stvořen jako nějaké mé krátkodobé alias; počítal jsem s tím, že to bude běh na sakra dlouhou trať, a proto, když se v jeho souvislosti poprvé objevilo mé jméno, byl jsem zároveň překvapený, zklamaný a strašně naštvaný. Což není zrovna ideální rozpoložení na sepsání nějaké extra kvalitní eseje.

To nejdůležitější, co mohu říct o Richardu Bachmanovi, je fakt, že se stal skutečným. Ne úplně, samozřejmě (jak by podotkl s nervózním úsměvem); nepíšu to v nějakém sebeklamném stavu. I když... možná... asi ano. Vždyť sebeklam je právě to, co chtějí autoři fikce probudit u svých čtenářů, alespoň po dobu, kdy se před jejich zraky odkrývá děj románu nebo povídky, a sám autor je jen stěží imunní před stavem... jak ho nazvat?

Jak se vám líbí třeba „kontrolovaný sebeklam“?

Mně osobně to zní pro tento účel docela případně.

Ať tak či onak, Richard Bachman nezačal svou kariéru ve stavu zmíněného sebeklamu, chtěl jsem si spíš vytvořit jakési útočiště, kde bych mohl vydat pár svých prvních knížek, o kterých jsem si myslel, že by mohly čtenáře zaujmout. Potom ožil, začal růst a dospívat, jak už to tak s různými kreaturami spisovatelovy fantazie často bývá. Začal jsem o něm přemýšlet jako o reálné postavě, představoval jsem si ho jako mléčného farmáře... pak i jeho ženu, půvabnou Claudii Inez Bachmanovou... jeho rána na samotě v New Hampshire, jak dojí krávy, chodí do lesa, kde přemýšlí o svých povídkách, které pak po večerech sepisuje na psacím stroji Olivetti, sklenice whisky vždy na dosah ruky.

Začal žít vlastním životem, to je všechno, a když byl jeho úkryt objeven, zemřel. Pokoušel jsem se to trochu osvětlit v několika rozhovorech na toto téma, že totiž Richard Bachman zemřel na rakovinu pseudonymu, ale to co jej skutečně zabilo, byl šok; šok z uvědomění si, že někdy vás lidé prostě nenechají na pokoji. Bachman byl upíří stránkou mé existence, kterou zahubil náhlý příval světla odhalení. Mé zklamání a rozčarování z toho všeho byly dost silné (a dost inspirující) na to, abych je popsal v Temné půli (The Dark Half). Románu o spisovateli, jehož pseudonym, George Stark, náhle obživne. Tuhle knihu moje manželka vždycky hluboce nenáviděla, možná proto, že Thadu Beaumontovi sen a opojení být spisovatelem nadobro zastínil realitu, jak být především člověkem; u Thada sebeklamné myšlení zcela vytlačí racionalitu, samozřejmě s hroznými důsledky.

Já sám ten problém neměl. Opravdu.

Odložil jsem Bachmana stranou, a přestože jsem litoval jeho prozrazení a skonu, lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem zároveň necítil i jistou úlevu.

Jedna z jeho knih, Vztek (Rage), způsobila totiž Stephenu Kingovi nemalé potíže. V reálném světě existuje faktor řady odporných (někdy smrtelných) incidentů, kdy frustrovaní teenageři drží své spolužáky i učitele jako rukojmí, nebo přímo ve škole vraždí. Jakou zodpovědnost má potom nést autor, když je taková kniha považována div ne za instruktáž a spouštěcí mechanismus psychotického či zločinného jednání? Nevím. Užil jsem si s podobnými otázkami několik bezesných nocí a pořád ještě nevím. Jasno má naopak FBI, která mě na základě této knížky několikrát vyslýchala. Jeden z psychologů, specializujících se na obdobné případy, řekl, že „tenhle román nikdy nevešel do třídy a nikoho nezastřelil“, což mě trochu uklidnilo, ale jeden pochybuje – jeden musí pochybovat - jestli to je celá pravda. Mnohem víc mě uklidňuje, že jsem tu knihu nenapsal se zlým úmyslem, i když ji měl na svědomí tehdy utrápený a problémový, osmnáctiletý kluk, který mi dnes připadá jako cizinec; ten chlapec-skoro muž nebyl totiž ani King, ani Bachman, ale divný (a možná i nebezpečný) hybrid obou.

Podobně jako mnoho jiných, mám i já trochu problémy přesně se rozpomenout na léta svého dospívání – je to jako zkoušet si vzpomenout na něco, co jste dělali nebo říkali ve vysoké horečce, ale jedno si pamatuji jasně. Že totiž všechen ten vztek a hrůza a zvrácený humor v knize (ne vtip, ty takzvaně zábavné pasáže v Rage opravdu nejsou ani trochu vtipné), měly jediný důvod, a to byl zároveň cíl všech mých raných fikcí: zachovat si jakous takous příčetnost.

Z čeho jsem to vlastně tehdy tak šílel?

Nevím, Věrný Čtenáři, prostě nevím, a to je celá pravda. Myslel jsem, že mi hlava každou chvíli exploduje a už jsem nějak zapomněl proč. Chci jen říct tomu, kdo tohle čte a cítí nutkání vytáhnout zbraň a následovat příkladu Charlieho Deckea – nebuď blbec. Vezmi si radši tužku nebo pero. Nebo krumpáč a lopatu. Násilí je jako ta jedovatá škumpa – čím víc se škrábeš, tím víc se rozlézá.

Další knížky v této řadě byly napsány v podobném duchu jako Rage, když ne přímo bachmanovsky (starej Ritchie tehdy ještě nežil), pak určitě ve stavu jeho mysli: tichý, hluboký vztek a neustále doutnající zoufalství a beznaděj. Ben Richards, vychrtlý a tuberácký protagonista The Running Man (je tak vzdálen postavě, kterou ve stejnojmenném filmu vytvořil Arnold Schwarzenegger, jak si jen dokážete představit) navede unesené letadlo na mrakodrap Games Authority nejen proto, aby se zabil, ale aby sebou vzal pokud možno stovky (možná tisíce) úředníků FreeVee; tohle je happy end přesně podle Richarda Bachmana. Vyústění dalších Bachmanových románů jsou ještě zlostnější a děsivější. Stephen King byl vždy srozuměn s tím, že dobráci nemají vždycky patent na vítězství (viz třeba Cujo, Pet Sematary a – možná – Christine), ale přitom věděl, že většinou ano. Každý den, ve skutečném životě, tomu tak je. Tato vítězství jsou často nenápadná (titulek „Muž se bezpečně vrátil domů z práce“ by patrně k větší prodejnosti novin nepřispěl); ale nejsou proto o nic méně skutečné a fikce by měla obrážet skutečnost.

A ještě něco...

V úvodu The Dark Half nechávám Thada Beaumonta citovat Donalda E. Westlakea, velmi zábavného autora, který sepsal několik syrově nechutných krimi románů pod jménem Richard Stark. Když měl vysvětlit rozdíl mezi Westlakem a Starkem, Westlake řekl: „Jako Westlake píšu, když je venku hezky a svítí sluníčko. Když prší, jsem Stark.“ Nemyslím, že právě tohle byla hlavní inspirace pro závěrečnou část The Dark Half, ale vždycky se mi tohle vysvětlení líbilo (a ztotožňoval jsem se s ním, jak se tehdy začalo módně říkat). Bachman – vymyšlené stvoření, které se stávalo každou knížkou skutečnější – se stal prostě chlápkem do deštivé nepohody, pokud kdy někdo takový existoval. Dobří a slušní lidé často vyhrávají, odvaha triumfuje nad zlem a strachem, a domácí pes málokdy dostane vzteklinu; to byly věci, které jsem znal v pětadvaceti, to jsou věci, které znám i dnes – ve věku pětadvacet krát dvě. Ale zároveň vím ještě něco: v mnohých z nás existují místa, kde prší téměř neustále, kde jsou stíny vždycky dlouhé a kde jsou lesy plné monster. Je dobré mít hlas, kterým se dá vyjádřit hrůza těch míst, kterým se dá částečně popsat jejich geografie, aniž bychom nutně museli odmítat slunné a jasné dny, které tvoří podstatnější část našich normálních životů. Pro mě je tím hlasem právě Bachman. V románu Thinner promluvil poprvé sám za sebe – to byla jediná z prvních knih, které nesly v prvním vydání jeho jméno místo mého – a mě přišlo strašně nefér, že by měl být zaměňován za mne. Považoval jsem to za omyl, protože Bachman se stal mým průkazem totožnosti; mohl říkat věci, které já nemohl, mohl si žít na své mléčné farmě v New Hampshire, jeho jméno netrůnilo v stupidních Forbesových seznamech umělců prachatějších než je zdrávo a jeho ksicht se neobjevoval v televizních show, natož aby ještě točil štěky do filmů. Tiše si psal své knihy, což mu umožňovalo myslet a mluvit tak, jak já nemohl. A pak přišly titulky ve zprávách „Bachman je ve skutečnosti King“ a nebyl nikdo (dokonce ani já), kdo by se toho mrtvého muže zastal nebo dodal to, co bylo přece nad slunce jasnější: že King byl ve skutečnosti Bachmanem, alespoň v určitém období. To je přece tak nesprávné, říkal jsem si, ale život tě prostě někdy bolestivě kousne. Rozhodl jsem se proto jednou provždy vyhnat Bachmana ze svých myšlenek i ze svého života, což se mi opravdu na pár let podařilo. A pak, když jsem psal román Beznaděj (Desperation), Richard Bachman znovu vstoupil do mého života.

Tehdy jsem pracoval na jednoúčelovém textovém procesoru Wang; vypadal trochu jako videofon ze starého seriálu Flash Gordon. K němu jsem měl připojenu přece jen modernější laserovou tiskárnu a čas od času, když mě napadlo něco zajímavého, mohl jsem si tu frázi, nebo kousek věty či název napsat na kousek papíru, který jsem si přílípnul na stranu tiskárny. Když jsem byl zhruba ve třech čtvrtinách Desperation, všiml jsem si, že na jednom papírku mám napsáno slovo „Regulators“. Měl jsem nápad na román,v němž se vyskytují hračky, zbraně a předměstí. Nevěděl jsem, jestli se do něčeho takového pustím – většina těch mých „tiskárenských poznámek“ byla často k ničemu -, ale tak nějak bylo příjemné o té možnosti přemýšlet. Pak, jednoho deštivého dne (starkovského dne, přesněji řečeno), když jsem najel na příjezdovou cestu, mě něco napadlo. Nevím, odkud se ta myšlenka vzala; neměla žádnou spojitost s blbostmi, které se mi právě honily hlavou. Myšlenka vzít postavy z Desperation a vložit je do The Regulators (Strážci zákona). V určitých chvílích by měly představovat totožné postavy; jindy by se mohly změnit; v obou případech by se však nechovaly ani nereagovaly stejně, protože jiné příběhy by diktovaly jiné postupy. Bylo by to, myslel jsem si, jakoby členové jedné divadelní společnosti hrály ve dvou rozdílných hrách.
Potom mě napadlo ještě něco více vzrušujícího. Kdybych totiž použil model této divadelní společnosti, hrající ve dvou kusech, mohl bych totéž provést i se samotným dějem – mohl bych převést mnoho prvků z Desperation do zcela jiných konfigurací a perspektiv, a vytvořit tak jakýsi zrcadlový svět. A jasně jsem si uvědomoval, ještě dřív než jsem získal určitější obrysy tohoto projektu, že spousta kritiků to nazve zpomaleným dvojitým saltem... a nebudou se mýlit. Ale, představoval jsem si, bude to pěkně názorné zpomalené salto, hezky ukáže hru a ohebnost svalů a univerzálnost příběhu, jeho neohraničenou schopnost adaptovat pár základních prvků do nekonečně příjemných variací, jeho rafinované kouzlo.

Ale ty dvě knihy by neměly znít úplně stejně, neměly by znamenat totéž, o nic víc než zní a působí stejně Albeeho hra vedle té od Williama Inge, i když obě úspěšně hraje tentýž ansámbl herců. Jak ale dosáhnout toho odlišného efektu, toho druhého hlasu? Nejdřív jsem si myslel, že to nezvládnu, tím pádem by bylo nejlepší vhodit tu myšlenku do odpadkového koše, který mám někde na dně mysli – do toho označeného „Zajímavé, ale nefungující mašinky“. Pak mi něco říkalo, že přece znám na tento problém odpověď a bylo to jasné: Richard Bachman by mohl napsat The Regulators. Jeho hlas zní stejně povrchně jako můj, navíc zábavněji a chladnokrevněji (Bart Davis z Roadwork, můj favorit prvních Bachmanových knih, je ideální příklad). Ale Bachman je mrtvý, říkal jsem si. Ovšem smrt je pro spisovatele ten nejmenší problém – zeptejte se třeba Paula Sheldona, který pro Ann Wilkesovou znovu oživil Misery Chastainovou, nebo Arthura Conana Doylea, který vyzvedl Sherlocka Holmese z Reichenbašských vodopádů. Já přitom neprovedl Bachmanovo zmrtvýchvstání v pravém slova smyslu; jen jsem vytvořil suterén, v němž se náhodou našla krabice s Bachmanovými nedokončenými pracemi a rukopis The Regulators ležel úplně nahoře. A pak jsem jen přepsal knihu, kterou už Bachman sám napsal. To bylo trochu těžší... ale zároveň krásně osvěžující. Bylo skvělé zase slyšet Bachmanův hlas a to, v co jsem doufal, se opravdu stalo: výsledná kniha byla bratrským dvojčetem té, kterou jsem napsal pod svým jménem (obě navíc napsány tělo na tělo – jeden den dopsal knihu King a hned druhý den začal Bachman psát tu svou). Podobaly se přitom stejně málo jako King a Bachman. Desperation je o Bohu; The Regulators je o TV. Obě pojednávají o vyšších silách, ale ve své podstatě velmi odlišných, abych tak řekl.

Důležitost býti Bachmanem pro mě prostě byla vždy důležitostí najít ten správný hlas a opěrný bod ve vztahu k věcem, které jsem já sám vnímal trochu jinak. Ne zcela odlišně; zas až takový schizo přece jen nejsem. Ale pevně věřím tomu, že spousta z nás má v rukávu určité fígle, kterými dle potřeby dokáže změnit úhly perspektiv a vnímání – uvědomit si a poznat sám sebe s jiným účesem a v jiném hávu – a že takové triky mohou být docela užitečné. Díky ním můžeme totiž přijít na způsob, jak občerstvit a znovu nakopnout naše staré, unavené způsoby, jimiž žijeme svůj život, pozorujeme jej a vytváříme nějaké umění.

Nechci tímto textem v žádném případě budit zdání, že jsem v rámci Bachmanových knih vytvořil něco velkého a úžasného – opravdu nebyly napsány jako nějaké argumenty pro umělecké disputace. Ale natolik miluji to, co dělám, že raději budu chvíli nudit, když to může něco určitého osvětlit. Bachman byl jedním ze způsobů, kterým jsem se snažil osvěžit své psaní, byla to i obrana proti pocitu falešného pohodlíčka a spokojeného kynutí v pocitu vlastní výlučnosti. Doufám rovněž, že ty knížky ukazují i jakýsi Bachmanův vývoj, stejně jako doufám, že je z nich jasně cítit i ona esence jeho osobnosti. Potemnělá, plná beznaděje a zoufalství, dokonce i tehdy, když se směje (vlastně hlavně když se směje), Richard Bachman není chlapík, kterým bych chtěl být všude a pořád, i kdyby ještě žil... ale je skvělé mít na výběr, je báječné mít možnost úniku, je bezvadné mít to okno do světa, byť někdy takto polarizované.

A je dobré, aby si čtenář či čtenářka těchto knih uvědomili, že Dick Bachman má s Thadem Beaumontem společné jedno alter ego, George Starka: to není žádný sympaťák.
Upřímně řečeno, moc bych se divil, jestli jsou v té krabici, kterou v tom suterénu na farmě v New Hampshire druhdy našla bývalá paní Bachmanová, ještě nějaké spisky, které by stály za pozornost.

Někdy o tom velmi pochybuji.

Přeložil Jan Petričko

Jan Petričko
14.6.2004, 19:11
celkem 1 komentář     
komentáře
Odeslání příspěvku do komentářů je možné i bez vaší registrace.

Podsekce
SERVIS
NOVINKY/ČLÁNKY
PŘIPRAVUJE SE
RECENZE
KOMENTÁŘE
HODNOCENÍ
ANKETY
TOP & DOWN!
 
Změň skin:  
Obsah
Nový román Puls pod stromeček
Bezruči v Praze s Misery
Fanoušci Temné věže se dočkali
Něco málo o Kingovi
Noční můry v seriálu
Stephen King a Eli Roth budou spolupracovat
Misery na prknech, co znamenají svět
Stephen King se vrací
Geraldova hra v reedici
O psaní nově

Napsat článek

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Web si právě čtou 2 lidé

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2018, Všechna práva vyhrazena