Stephen.King.CS - 1. československý web krále moderního hororu
Ukázka z Temné věže 6TEMNÁ VĚŽ SPECIÁL

Stephen King – Píseň Susannah


Sloka první – Paprskotřesení

JEDNA


“Jak dlouho kouzlo vydrží?”


Poprvé na Rolandovu otázku nikdo neodpověděl, proto se zeptal znovu. Tentokrát s pohledem upřeným přes obývací pokoj fary, kde seděl Henchick z Manni, spolu s Cantabem, který se oženil s jednou z Henchickových početných vnuček. Oba muži se drželi za ruce, jak bylo u Manni zvykem. Stařec dnes ztratil jednu ze svých vnuček, ale pokud cítil žal, nedovolil mu projevit se na jeho klidné, kamenné tváři.


Vedle Rolanda, tichý a příšerně bílý, seděl Eddie. Nedržel za ruku nikoho. Vedle něj seděl se zkříženýma nohama Jake Chambers. Ocha si vytáhl na klín; věc, kterou Roland nikdy neviděl a o které by nikdy nevěřil, že si nějaký brumlák nechá líbit. Oba, Eddie i Jake, byli potřísněni krví. Ta na Jakeově košili byla jeho kamaráda, Bennyho Slightmana. Ta na Eddiem patřila Margaret Eisenhartové, kdysi Margaret z Červené stezky, ztracené vnučce starého patriarchy. Oba, Eddie i Jake, vypadali tak unavení, jak se Roland cítil, ale byl si zcela jistý, že tuto noc si neodpočinou. Zdálky z města sem doléhaly zvuky ohňostroje, zpěvu a oslav.


Tady žádná oslava neprobíhala. Benny a Margaret byli mrtví a Susannah zmizela.


“Henchicku pověz mi, žádám tě, jak dlouho kouzlo vydrží?”


Starý muž se roztržitě probíral vousem. “Pistolníku – Rolande – to nedokážu říct. Kouzlo dveří v té jeskyni stojí mimo mé znalosti. Jak jistě víš.”


“Řekni mi, co si myslíš. Na základě toho, co víš.”


Eddie pozvedl ruce. Byly špinavé, třásly se a za nehty byla krev. “Pověz Henchicku,” řekl, hlasem tak pokorným a ztraceným, jaký Roland ještě neslyšel. “Pověz, to žádám.”


Rosalita, domácí père Callahana, vstoupila s tácem v ruce. Byly na něm šálky a konvice s kouřící kávou. Alespoň ona si našla čas vyměnit zkrvavené a zaprášené džíny za domácí oděv, ale prožitý šok jí zůstával v očích. Dívaly se z jejího obličeje jako malá zvířátka ze svých nor. Nalila kávu a v tichosti rozdala šálky. Ani se jí nepodařilo smýt všechnu krev, jak si Roland všiml když mu podávala šálek. Na hřbetu pravé ruky měla krvavou šmouhu. Margaret nebo Bennyho? Nevěděl. Ani se příliš nestaral. Vlci byli poraženi. Možná se do Calla Bryn Sturgis vrátí, možná ne. To byla věc ka. Jejich věc byla Susannah Deanová, která zmizela krátce po bitvě a Černou třináctku si vzala s sebou.


Henchick řekl: “Žádáš o názor?”


“Tak otče,” souhlasil Roland. “Ohledně trvalosti kouzla.”


Otec Callahan si vzal šálek s pokývnutím a neklidným úsměvem, ale nahlas nepoděkoval. Od návratu z jeskyně mluvil málo. V klíně měl knihu Prokletí Salemu, od autora, o kterém nikdy neslyšel. Šlo zjevně o fiktivní příběh, ale on, Donald Callahan, v něm vystupoval. Žil ve městě o kterém kniha vyprávěla a účastnil se událostí v ní popsaných. Hledal na zadní straně a na záložce autorovu fotografii, téměř si jistý, že uvidí verzi svého vlastního obličeje (tak, jak vypadal v roce 1975, kdy se většina událostí v knize odehrála), ale žádný obrázek tam nebyl, jen krátká poznámka, která toho o autorovi říkala velmi málo. Žije ve státě Maine. Je ženatý. Napsal ještě jednu knihu, která byla docela dobře přijata, aspoň pokud se dalo věřit citátům na zadní straně.


“Čím silnější kouzlo, tím déle přetrvá,” řekl Cantab a tázavě pohlédl na Henchicka.


“Tak,” přisvědčil Henchick. “Kouzlo a magická aura, obě jsou stejné. Mizí od konce.” Odlmčel se. “To nejstarší zmizí nejdřív, rozumíte?”


“Tyto dveře se otevřely do mnohých kdy a mnohých kde ve světě, ze kterého přišli mí přátelé,” řekl Roland. “Chtěl bych je otevřít znovu, ale jen do posledních dvou. Do nejbližších dvou. Půjde to provést?”


Čekali, zatímco Henchick a Cantab uvažovali. Manni byli velcí cestovatelé. Pokud někdo věděl, pokud někdo dokázal to, co Roland chtěl – co oni všichni chtěli – pak to byli oni.


Cantab se zdráhavě naklonil ke starému muži, dinhovi Červené stezky v Calle. Šeptal. Henchick naslouchal s bezvýraznou tváří, potom otočil Cantabovu hlavu svou sukovitou rukou a něco mu pošeptal zpátky.


Eddie se pohnul, a Roland cítil, že je připraven přerušit dlouhou chvíli a nejspíš začít křičet. Položil mu ruku na rameno a Eddie se podvolil. Prozatím.


Šeptaný rozhovor pokračoval asi pět minut, zatímco ostatní čekali. I pro Rolanda bylo obtížné snášet zvuky oslavy; Bůh ví, jak se musel cítit Eddie.


Konečně Henchick popleskal Cantaba po tváři a otočil se k Rolandovi.


“Myslíme, že je možné to provést,” řekl.


“Díky Bohu,” zamumlal Eddie. Pak, hlasitěji: “Díky Bohu! Tak jdeme. Můžeme se setkat u východní cesty...”


Oba vousatí muži potřásli hlavami, Henchick s jakýmsi strohým smutkem, Cantab téměř s hrůzou.


“Nepůjdeme do Jeskyně hlasů potmě,” řekl Henchick.


“Musíme!” vybuchl Eddie. “Vy tomu nerozumíte!
Není to jen otázka toho, jak dlouho kouzlo vydrží, je to i otázka času na druhé straně! Běží tam rychleji a když je pryč, je pryč! Kriste, Susannah může mít dítě právě teď a pokud je to nějaký druh kanibala...”


“Poslouchej mě, mladý příteli,” řekl Henchick, “a slyš mě velmi dobře, to žádám. Tento den již skončil.”


To byla pravda. Ještě nikdy se Rolandovi nestalo, že by mu nějaký den tak rychle proklouzl mezi prsty. Bitva s Vlky proběhla brzo, krátce po úsvitu, pak následovala oslava vítězství přímo na cestě a smutek pro jejich ztráty (které byly překvapivě malé na to, jak se věci vyvinuly). Poté zjištění že Susannah zmizela, cesta k jeskyni a následné objevy. Něž se dostali zpět na bitevní pole, bylo po poledni. Většina obyvatel už odešla, triumfálně si odvádějíce své zachráněné děti. Henchick souhlasil ochotně s touto poradou, ale než se dostali zpátky na faru, bylo už slunce na nesprávné straně oblohy.


Nakonec si v noci přece jen odpočineme, pomyslel si Roland a nevěděl, jestli má být potěšený nebo zklamaný. Potřeboval se vyspat; to věděl určitě.


“Poslouchám tě a slyším,” řekl Eddie, ale Roland měl stále ruku na jeho rameni a cítil jak se mladý muž chvěje.


“I kdybychom byli ochotni jít, nedokážeme přesvědčit dostatek ostatních, aby šli s námi,” řekl Henchick.


“Jsi jejich dinh...”


“Baže, tak tomu říkáš, a já předpokládám že jsem, ačkoliv to není naše slovo. Ve většině záležitostí by mě následovali a také si uvědomují náš dluh vůči tobě a tvému ka-tet, za práci kterou jste vykonali a budou chtít vyjádřit díky jak budou moci. Ale nepůjdou nahoru cestou do toho prokletého místa v noci.”


Henchick vrtěl hlavou pomalu a s velkou jistotou. “Ne, to neudělají.”


“Poslouchej, mladý muži. Cantab a já můžeme být zpátky v Kra-ten Červené stezky, ještě než se úplně setmí. Tam můžeme svolat naše lidi do Chrámu, který je pro nás něco jako Obecní síň pro tyto pomýlené lidi.” Střelil pohledem po Callahanovi. “Odpusť, père, pokud tě ten termín uráží.”


Callahan bezduše přikývl, aniž by zvedl pohled od knihy, kterou stále dokola otáčel v rukou. Byla zabalena v ochranném plastu, jak to u vzácných výtisků bývá zvykem. Cena, lehce napsaná tužkou na prázdném listu, byla 950 dolarů. Druhý román nějakého mladíka. Zajímalo by ho, co dodalo knize takovou cenu. Pokud se dostanou k majiteli knihy, muži jménem Calvin Věž, určitě se ho na to zeptá. A to bude jen první z jeho otázek.


“Vysvětlíme, co si přejete, a požádáme o dobrovolníky. Věřím, že ze šedesáti osmi mužů Kra-ten Červené stezky, všichni až na čtyři nebo pět budou s pomocí souhlasit – souhlasit s tím, že spojí své síly. To vytvoří mocné khef. Říkáte tomu tak? Khef? Sdílení?”


“Ano,” řekl Roland. “Sdílení vody, to říkáme.”


“Nemůžete dostat tolik mužů do ústí jeskyně,” řekl Jake. “Ani kdyby polovina seděla te druhé půlce na ramenou.”


“To nebude potřeba,” řekl Henchick. “Dovnitř půjdou ti nejsilnější – ti, kterým říkáme odesílači. Ostatní se mohou seřadit podél cesty, ruku v ruce, kyvadlo vedle kyvadla. Budou tam dřív, než slunce dosáhne vrcholu. Na to dávám své slovo a záruku.”


“Stejně budeme potřebovat tuto noc, abychom shromáždili naše magnety a kyvadla,” řekl Cantab. Díval se na Eddieho omluvně a s jistým strachem. Mladý muž prožíval velkou bolest, to bylo zřejmé. A byl to pistolník. Pistolník mohl udeřit, a pokud to udělal, nikdy neminul cíl.


“Může být příliš pozdě,” řekl tiše Eddie. Podíval se na Rolanda svýma oříškovýma očima. Teď byly podlité krví a temné vyčerpáním. “Zítra může být příliš pozdě, i když kouzlo nezmizí.”


Roland otevřel ústa a Eddie zvedl prst.


“Neříkej ka, Rolande. Jestli ještě jednou řekneš ka, přísahám, že mi hlava exploduje.”


Roland zavřel ústa.


Eddie se otočil zpátky k vousatým mužům v jejich tmavých, kvakerských pláštích. “A vy si nemůžete být jisti, že kouzlo vydrží, nebo ano? Co by mohlo být otevřeno dnes v noci, může být zítra zavřené na věky. A ani všechny magnety a olověná kyvadla Manni to nedokážou otevřít.”


“Tak,” řekl Henchick. “Ale tvá žena si vzala magickou kouli s sebou a ať si myslíš cokoliv, je dobře, že se jí Středosvět a Okraj zbavily.”


“Prodal bych svou duši, abych ji měl zpátky ve svých rukách,” prohlásil Eddie zřetelně.


Zdálo se, že tento výrok šokoval všechny, dokonce i Jakea, a Roland cítil silné nutkání říct Eddiemu, že ta slova musí vzít zpět, že je musí odvolat. Veliké síly se snažily zabránit jejich cestě za Temnou věží, temné síly, a Černá třináctka byla jejich nejmocnější sigul. Co může být použito, může být i zneužito a oblouky duhy měly svou vlastní, zlou vůli, Černá třináctka nejsilnější ze všech. Nejspíše byla sumou všech ostatních. Dokonce i kdyby ji teď měli u sebe, Roland by bojoval, aby ji udržel z Eddieho dosahu. V jeho současném stavu šíleného smutku by ho dokázala zničit nebo zotročit v několika minutách.


“Kámen by mohl pít, kdyby měl ústa,” ozvala se Rosa suše, čímž všechny překvapila. “Eddie, nech na chvíli kouzla stranou a vzpomeň si na cestu, která tam vede. Potom si představ pět tuctů mužů, mnohých tak starých jako Henchick, jednoho nebo dva slepé jako krtek, jak se tam pokouší v noci vylézt.”


“Ten balvan,” připomněl Jake. “Vzpomeň si na ten balvan, kolem kterého se musíš protáhnout, zatímco ti nohy trčí nad propastí.”


Eddie neochotně přikývl. Roland viděl, jak se snaží přijmout to, co nemůže změnit. Jak se snaží zůstat při smyslech.


“Susannah Deanová je pistolník,” řekl Roland. “Snad se o sebe dokáže chvíli postarat.”


“Nemyslím, že by Susannah byla ještě u řízení,” odpověděl Eddie, “nemyslíš si to ani ty. Je to konec konců Miino dítě a bude to Mia, kdo bude její tělo kontrolovat, dokud se dítě – chlapíček – nenarodí. ”


Roland měl záblesk intuice a ten se, jako mnoho ostatních dřív, ukázal pravdivým. “Možná byla u řízení když Susannah zmizela, ale nemyslím si, že by dokázala u řízení zůstat.”


Callahan konečně promluvil, zvedaje pohled o knihy, která ho tak omráčila. “Proč ne?”


“Protože to není její svět,” odpověděl Roland. “Je to svět Susannah. Pokud nedokážou najít cestu, jak pracovat společně, mohou společně zemřít.”


DVĚ


Henchick a Cantab se vrátili do Červené stezky Manni, nejprve aby sdělili shromážděným starším (samým mužům) jaká práce byla ten den odvedena a poté, aby jim řekli jaká je za ni požadována cena. Roland odešel s Rosou do jejího domku. Stál na kopečku nad původně pěknou latrínou, ze které teď byly jen trosky. Uvnitř latríny jako zbytečná stráž, stálo to, co zbylo z Andyho, robota vzoru Posel (mnoho dalších funkcí). Rosalita svlékla Rolanda, pomalu a úplně. Když byl nahý jak přišel na svět, natáhla se vedle něj na postel a natřela ho speciálními oleji: kočičím olejem jeho bolavé klouby, jemnějším, lehce vonícím olejem jeho nejcitlivější části. Milovali se. Vyvrcholili společně (druh fyzické náhody, kterou blázni pokládají za osud), poslouchajíce rány petard z návsi v Calle a hlasité výkřiky folken, které už mnohdy zněly značně opile.


“Spi,” řekla. “Zítra už tě neuvidím. Ani já, ani Eisenhart, ani Overholser ani nikdo jiný v Calle.”


“Vidíš, že se to stane?” zeptal se Roland? Znělo to uvolněně, dokonce pobaveně, ale i když byl ponořen hluboko v jejím teple a objetí, myšlenka na Susannah mu zůstávala zakousnutá v mysli: jeden z jejich ka-tet a ztracený. I kdyby tu nebylo víc než to, bylo by toho dost, aby nedokázal skutečně odpočívat nebo se uvolnit.


“Ne,” řekla ona, “ale mám tušení čas od času, jako každá žena, zejména pokud se její muž chystá odejít.”


“To je to, co pro tebe jsem? Tvůj muž?”


Hleděla na něj plaše a zároveň pevně. “Po tu dobu, co jsi byl tady... tak, ráda bych si to myslela. Je to špatné, Rolande?”


Rychle zavrtěl hlavou. Bylo to příjemné, být zase muž nějaké ženy, i když jen na čas.


Viděla, že to myslí upřímě, a její výraz změkl. Pohladila jeho hubenou tvář. “Bylo to dobré setkání Rolande, není-liž pravda? Dobré setkání v Calle.”


“Tak, paní.”


Dotkla se jeho zmrzačené paže, pak jeho pravé kyčle. “A co tvé bolesti?”


Nemohl jí lhát. “Špatné.”


Přikývla, pak ho vzala za levou ruku, tu, kterou zachránil před humroidy. “A tahle?”
“V pořádku,” řekl, ale cítil, že bolest je ukrytá v hloubce. Číhá. Čeká na svůj čas, aby vyrazila ven. To, čemu Rosalita říká suchá křivice.


“Rolande!” ozvala se.


“Tak?”


Její oči se na něj klidně dívaly. Stále držela jeho levou ruku, dotýkala se jí, jako by pátrala po jejích tajemstvích. “Skonči svou práci tak rychle, jak to jen půjde.”


“To je tvá rada?”


“Tak, drahý. Dřív než ona skončí s tebou.”


TŘI


Eddie seděl na zadní verandě fary když přišla půlnoc a to, co budou místní folken navždy nazývat Dnem bitvy na Východní cestě, zmizelo do historie (a co později přejde do mýtů, za předpokladu, že se svět udrží pohromadě dost dlouho, aby k tomu mohlo dojít). Ve městě se zvuky oslav stávaly stále hlasitějšími a horečnatějšími, až Eddie začal vážně uvažovat, jestli se jim nepodařilo zapálit celou hlavní ulici. A vadilo by mu to snad? Ani za mák, říkám díky a rádo se stalo. Zatímco Roland, Susannah, Jake a Eddie, a tři ženy – Oriziny sestry, jak si říkaly – stály proti Vlkům, zbytek obyvatel se buď schovával ve městě, nebo v rýžových polích. Přesto, za nějakých deset let – možná dokonce za pět! - si budou všichni navzájem vykládat, jak jim jednoho podzimního dne došla trpělivost a jak stáli bok po boku s pistolníky.


Nebylo to fér, a nějaká jeho část věděla, že to není fér, ale ještě nikdy v životě se necítil tak ztracený, tak bezmocný a v důsledku toho tak málo spravedlivý. Mohl si říkat ať nemyslí na Susannah, na to kde asi je a jestli se démnovo dítě už na světe, ale hned zjistil, že na ni stejně myslí. Odešla do New Yorku, tolik věděl. Ale do kdy? Kde lidé jezdí v pěkných kočárech a svítí si plynovými lampami, nebo kde se řítí antigravitačními taxíky, řízenými roboty od North Central Positronics?


Je vůbec ještě na živu?


Setřásl by ze sebe tuhle myšlenku kdyby mohl, ale mysl dokáže být tak krutá! Stále ji vidí v příkopu někde v Alphabet City, se svastikou vyřezanou do čela a s cedulí “POZDRAV OD PŘÁTEL Z OXFORD TOWN” pověšenou kolem krku.


Dveře za ním, vedoucí do kuchyně, se otevřely. Bylo slyšet tiché pleskání bosých nohou (jeho sluch byl teď stejně dobře vycvičený, jako zbytek jeho zabijáckého vybavení) a cvakání drápů. Jake a Ochu.


Chlapec si sedl vedle něj, do Callahanova houpacího křesla. Byl oblečený a měl nasazenou svou dokařskou spojku. V ní byl Jakeův Ruger, který ukradl svému otci, když utíkal z domova. Dnes se napil...no, ne krve. To ještě ne. Oleje? Eddie se slabě usmál. Nebyl v tom žádný humor.


“Nemůžeš spát, Jakeu?”


“Ejku,” souhlasil Ochu a plácl sebou vedle Jakeovy nohy, s čenichem položeným na prknech mezi předními tlapkami.


“Ne,” řekl Jake. “Pořád myslím na Susannah.” Odmlčel se, a pak dodal: “A na Bennyho.”


Eddie věděl, že je docela přirozené, že chlapec bude myslet na svého přítele, kterého viděl na vlasní oči roztrhaného na kusy, ale přesto pocítil hořké bodnutí žárlivosti, jako by všechny Jakeovy myšlenky měly být správně věnovány manželce Eddieho Deana.


“Ten Taveryovic kluk,” řekl Jake. “Je to jeho chyba. Zpanikařil. Dal se na útěk. Zlomil si kotník. Kdyby nebylo jeho, Benny by byl naživu.” A velice měkce – Eddie neměl pochyby, že kdyby to syšel zmíněný chlapec, vyděsil by se k smrti – Jake pronesl: “Frank – zasraný – Tavery.”


Eddie natáhl ruku, ačkoliv nestál o to někoho utěšovat, a dotkl se chlapcovy hlavy. Jeho vlasy byly dlouhé. Potřebovaly umýt. Hergot, potřebovaly ostříhat. Potřebovaly matku, která by zajistila, že se o takové věci bude dbát. Ale žádná matka tu nebyla, ne pro Jakea. A stal se malý zázrak: pokus utěšit Jakea způsobil, že se Eddie cítil lépe. Ne moc, ale trochu ano.


“Nech to být,” řekl. “Co se stalo, stalo se.”


“Ka,” řekl Jake hořce.


“Asrané ka,” řekl Ochu, aniž by zvedl svůj čenich.


“Amen,” řekl Jake a zasmál se. Chlad toho smíchu byl nepříjemný. Jake vytáhl Ruger z ručně vyrobeného pouzdra a podíval se na něj. “Tohle projde skrz, protože to pochází z druhé strany. To tvrdí Roland. Ostatní možná projdou také, protože nebudeme todesovat. Pokud ne, Henchick je posbírá v jeskyni a možná se pro ně někdy vrátíme.”


“Pokud skončíme v New Yorku,” řekl Eddie, “bude tam spousta zbraní. A my je najdeme.”


“Ne takové, jako Rolandovy. Zatraceně doufám, že projdou skrz. V žádném ze světů nejsou zbraně, jako tyhle. Aspoň si to myslím.”


Myslel si to i Eddie, ale neobtěžoval se to říct nahlas. Z města se ozval rachot petard, pak bylo ticho. Blížil se konec. Konečně. Zítřek bude nepochybně celodenní veřejná párty, pokračování dnešních oslav, ale trochu méně opilá a méně zmatená. Roland a jeho ka-tet budou očekáváni jako čestní hosté, ale pokud jim budou bohové nakloněni a dveře se otevřou, budou pryč. Pronásledovat Susannah. Hledat ji. Ne pronásledovat. Hledat.


Jako by mu četl myšlenky (a možná že četl, byl velmi nadaný v doteku), Jake řekl: “Je stále naživu.”


“Jak to můžeš vědet?”


“Cítili bychom, kdyby zemřela.”


“Jakeu, můžeš se jí dotknout?”


“Ne, ale -”


Než mohl dokončit, ze země se ozvalo hluboké hřmění. Veranda se najednou začala zvedat a klesat jako člun na neklidném moři. Mohli slyšet jak prkna sténají. Ochu zvedl hlavu a zakňučel. Jeho malý liščí obličej byl komicky vyděšený, uši měl přitisknuté k lebce. V Callahanově jídelně něco spadlo a rozbilo se.
Eddieho první myšlenka, nelogická ale silná, byla, že Jake zabil Susannah prostě tím, že prohlásil, že je naživu.


Na chvíli otřesy zesílily. Okno se roztříštilo, když se jeho rám zkroutil. V temnotě se ozvala rána. Eddie si pomyslel (správně), že poničená latrína se teď právě zhroutila definitivně. Stál na nohou, aniž by si to uvědomoval. Jake stál vedle něj a svíral mu zápěstí. Eddie vytáhl Rolandovu pistoli a tak oba stáli, připravení ke střelbě.


Ze země se ozvalo poslední zarachocení, a pak pohlaha verandy pod jejich nohama klesla. V určitých klíčových bodech podél dráhy paprsku se lidé budili a rozhlíželi se, zmatení. V ulicích New Yorku se několika autům spustil alarm. Následujícího dne byla v novinách zpráva o mírném zemětřesení: nějaká ta rozbitá okna, žádné ztráty na životech. Jen malý otřes jinak zcela pevného podloží.


Jake hleděl na Eddieho, oči rozšířené a vědoucí.


Dveře za nimi se otevřely a Callahan vyšel na verandu, oblečen v chatrných spodkách, které mu sahaly ke kolenům. Jediná další věc, kterou měl na sobě, byl zlatý krucifix kolem krku.


“To bylo zemětřesení, není-liž pravda?” zeptal se. “Jedno jsem zažil v severní Kalifornii, ale nikdy od té doby, co jsem přišel do Cally.”


“To bylo zatraceně víc, než jen zemětřesení,” řekl Eddie a ukázal. Otevřená veranda se dívala k východu, kde byl obzor osvětlen tichou artilerií zelených blesků.


Dole pod farou se otevřely dveře Rosalitina domku. Ona a Roland vyšli na kopec společně, ona ve své noční košili, on v džínách, oba bosí.


Eddie, Jake a Callahan se jim vydali dolů naproti. Rolandův pohled byl upřen na slábnoucí záblesky na východě, kde na ně čekala Hromová tišina, Dvůr Karmínového krále a, na konci Konečného světa, samotná Temná věž.


Pokud,” pomyslel si Eddie. “Pokud ještě stojí.


“Jake zrovna říkal, že kdyby Susannah zemřela, ucítili bychom to.” řekl Eddie. “Že by přišlo něco, čemu říkáš sigul. Pak se objevilo tohle.” Ukázal na pèreho trávník, kde nová brázda, oddalující od sebe drny v jedné linii dlouhé deset stop, tvořila hnědé, vyšpulené rty země. Z městečka se nesl štěkot sboru psů, ale žádné hlasy folken, aspoň prozatím; Eddie předpokládal, že většina z nich celou událost prospala. Spánkem opilých vítězů. “Ale nemělo to nic společného se Suze, že ne?”


“Ne přímo, ne.”


“A nebyl to náš,” přidal se Jake, “jinak by škoda byla mnohem horší. Nemysíš?”


Roland přikývl.


Rosa se dívala na Jakea se směsí zmatku a obav. “Nebylo naše co, chlapče? O čem to mluvíte? To nebylo obyčejné zemětřesení, samozřejmě.”


“Ne,” řekl Roland, “Paprskotřesení. Jeden z Paprsků, které drží Věž, které drží pohromadě všechno ostatní – se právě zhroutil. Prostě praskl.”


Dokonce i ve slabém světle, přicházejícím ze čtyř loučí, blikajících na verandě, Eddie viděl, že se z obličeje Rosality Munozové ztratila všechna barva. Pokřižovala se. “Paprsek? Jeden z Paprsků? Řekni, že ne! Řekni, že to není pravda!”


Eddie zjistil, že přemýšlí o jednom dávném baseballovém skandálu. O malém chlapci, který prosil Řekni, že se to nestalo, Joe!


“Nemůžu,” odpověděl jí Roland, “protože je to tak.”


“Kolik těch Paprsků je celkem?” zeptal se Callahan.


Roland se podíval na Jakea a slabě přikývl: Odříkej svou lekci, Jakeu z New Yorku.


“Šest Paprsků spojuje dvanáct portálů,” řekl Jake. “Dvanáct portálů leží na dvanácti koncích světa. Roland, Eddie a Susannah začali svou skutečnou cestu u portálu Medvěda a mě protáhli mezi ním a Ludem.”


“Šardik,” řekl Eddie. Sledoval poslední záchvěvy blesků na východě. “Tak se ten medvěd jmenoval.”


“Ano, Šardik,” souhlasil Jake. “Takže jsme na Paprsku Medvěda. Všechny Paprsky se protínají v Temné Věži. Náš Paprsek, na druhé straně Temné Věže...?” Obrátil se na Rolanda o pomoc. Roland se zase obrátil na Eddieho Deana. Ani teď, jak se zdálo, Roland nedokázal přestat s výukou Způsobů Eldů.


Eddie si toho buď nevšiml, nebo se to rozhodl ignorovat, ale Roland to být nenechal. “Eddie?” zamumlal.


“Jsme na Cestě Medvěda, ve Směru Želvy,” řekl Eddie nepřítomně. “Nevím, proč by na tom mělo záležet, protože naše cesta končí u Věže, ale na druhé straně je Cesta Želvy, Směr Medvěda.” Pak zarecitoval:


“Vidím ŽELVU obrovitou,
krunýřem hne zemí celou,
Myšlenky má pomalé,
ale vždycky laskavé.”


Na tomto místě Rosalita pokračovala:


“Pravdu nese na svém hřbetu,
také čest a láska je tu,
láska k moři, láska k zemi,
i mě má ráda a pomůže mi.”


“Ne přesně takové, jaké jsem slýchal v kolíbce a jak jsem to učil své přátele, ale dost blízko, na mou čest a záruku.”


“Jméno velké Želvy je Maturin,” řekl Jake a pokrčil rameny. “Pokud by na tom záleželo.”


“Nevíš o žádném způsobu jak zjistit, který se zlomil?” zeptal se Callahan, pozoruje zblízka Rolanda.


Roland potřásl hlavou. “Všechno co vím je, že Jake má pravdu – nebyl to náš. Pokud by to byl on, nic ve vzdálenosti sto mil od Call Bryn Sturgis by nezůstalo stát. Možná ve vzdálenosti tisíce mil, kdo ví? Ptáci by padali z oblohy v plamenech. “


“Mluvíš o Armagedonu,” řekl Callahan tichým, neklidným hlasem.


Roland zavrtěl hlavou, ale ne s nesouhlasem. “To slovo neznám père, ale mluvím o velké smrti a velké zkáze, tak. A někde – podél Paprsku spojujícího Rybu a Krysu, možná – se to právě stalo.”


“Jsi si jistý, že je to pravda?” zeptala se Rosa tiše.


Roland přikývl. Už to jednou zažil, když Gilead padl a civilizace, jak ji znal, skončila. Když byl vyhnán jako tulák s Cuthbertem a Alainem a Jamiem a několika dalšími z jejich ka-tet. Jeden ze šesti Paprsků se tehdy zlomil a téměř jistě nebyl první.


“Kolik Paprsků zbývá, aby drželo Věž?” zeptal se Callahan.


Poprvé se zdálo, že Eddieho zajímá i něco jiného, než osud jeho ztracené ženy. Díval se na Rolanda s něčím, co mohlo být téměř zájem. A proč ne? Tohle byla konec konců klíčová otázka. Všechny věci slouží Paprsku, říkalo se, a ačkoliv ve skutečnosti všechny věci sloužily Věži, byly to Paprsky, které držely Věž pohromadě. Pokud popraskaly...


“Dva,” řekl Roland. “Musí být ještě aspoň dva, řekl bych. Ten, který prochází Calla Bryn Sturgis a ještě jeden. Ale jen Bůh ví, jak dlouho vydrží. I kdyby na nich nepracovali Bořitelé, pochybuji, že by vydržely dlouho. Musíme spěchat.”


Eddie ztuhl. “Pokud navrhuješ, abychom dál pokračovali bez Suze...”


Roland potřásl netrpělivě hlavou, jako by chtěl říct Eddiemu, ať se nemluví hlouposti. “Nemůžeme dosáhnout Věže bez ní. Podle toho co vím, nemůžeme dosáhnout Věže bez Mii a jejího chlapíčka. Je to v rukou ka a v mé zemi bývalo jedno rčení: \'Ka nemá ani srdce, ani rozum.\'”


“Jedno, se kterým se dá souhlasit.” řekl Eddie.


“Možná budeme mít další problém,” ozval se Jake.


Eddie se na něho zamračil. “Nepotřebujeme další problém.”


“Já vím, ale... co když zemětřesení zablokovalo ústí jeskyně. Nebo...” Jake zaváhal, pak neochotně dokončil to, čeho se nejvíc obával. “Nebo ji úplně zavalilo.”


Eddie po něm hmátl, chytil Jakeovu košili a sevřel ji v pěsti. “To neříkej! Ani na to nemysli!


Nyní k nim dolehly hlasy z městečka. Folken se zřejmě znovu shromažďují venku, odhadoval Roland. Dále odhadoval, že tento den – a teď tuto noc – si budou v Calla Bryn Sturgis pamatovat tisíc let. Tedy, pokud Věž zůstane stát.


Eddie pustil Jakeovu košili a pak poplácal místo, které držel, jako by chtěl vyhladit záhyby. Pokusil se o úsměv, ale jen způsobil, že vypadal starý a slabý.


Roland se otočil ke Callahanovi. “Pomohou nám zítra Manni i tak? Ty znáš ten spolek lépe než já.”


Callahan pokrčil rameny. “Henchick dodrží své slovo. Jestli dokáže ostatní přimět, aby dodrželi jeho slovo, poté co se právě stalo... to nevím Rolande.”


“Radši by to měl dokázat,” řekl Eddie temně. “Radši by měl.”


Roland z Gileadu řekl, “Kdo je pro Dávej bacha?”


Eddie na něj zůstal nevěřícně zírat.



“Budeme vzhůru až do úsvitu,” řekl pistolník. “Čas nám tak aspoň rychleji uběhne.”


A tak hráli Dávej bacha, a Rosalita vyhrávala hru za hrou, přidávajíc své skóre na tabulku břidlice bez vítězného úsměvu – vlastně bez jakéhokoliv výrazu, který by Jake dokázal přečíst. Aspoň ne snadno. Byl v pokušení použít dotek, ale usoudil, že použít jej bez těch nejpádnějších důvodů by bylo špatné. Použít ho, aby viděl za Rosinu pokerovou tvář by bylo, jako pozorovat ji nahou. Nebo dívat se, jak se s Rolandem milují.


Ale jak hra pokračovala a na severovýchodě se pomalu začalo objevovat světlo, Jake odhadoval, že nakonec uhádl o čem přemýšlí, protože i on na to myslel. Na nějaké úrovni jejich vědomí, všichni budou myslet na poslední dva Paprsky, od teď až do konce.


Čekat na to až jeden z nich nebo oba prasknou. Ať už to budou oni, na stopě Susannah, nebo Rosa, když bude připravovat večeři, nebo dokonce Ben Slightman, oplakávaje svého syna venku na ranči Vaughna Eisenharta, všichni budou od teď myslet na jednu věc: pouze dva zbývají a Bořitelé na nich pracují dnem i nocí, zakusují se do nich, zabíjejí je.


Za jak dlouho to všechno skončí? A jak to skončí? Uslyší rachot pádu těch obrovských kamenných bloků barvy břidlice? Roztrhne se obloha jako opotřebovaný kus látky, plivajíc nestvůry, které žijí v todesovské temnotě? Bude čas vykřiknout? Čeká je nějaký život po smrti, nebo ani Nebe a Peklo nepřetrvá pád Temné Věže?


Podíval se na Rolanda a poslal mu myšlenku, tak jasně, jak jen mohl: Rolande, pomoz nám.
A jiná myšlenka se mu vrátila a naplnila mu mysl mrazivou úlevou (ach, úleva servírovaná postudenu je pořád lepší než žádná): Pokud budu moci.


“Dávej bacha,” řekla Rosalita a vyložila své karty. Měla kompletní Hůlky, nejvyšší sadu a karta nahoře byla Paní Smrt.


Refrén:


Hop a hop-a-la,
je tu mladík s koltem,
mladík ztratil svoji milou,
když to vzala hopem.


Odpověď:


Hop-a-la hop jedna,
když to vzala zkratkou,
opustila svoje dítě,
a nechala je s matkou.

Originální verze ukázky.

Zbyněk Vraštil
5.11.2004, 10:31
celkem 9 komentářů     
komentáře
Odeslání příspěvku do komentářů je možné i bez vaší registrace.

Podsekce
SERVIS
NOVINKY/ČLÁNKY
PŘIPRAVUJE SE
RECENZE
KOMENTÁŘE
HODNOCENÍ
ANKETY
TOP & DOWN!
 
Změň skin:  
Obsah
Nový román Puls pod stromeček
Bezruči v Praze s Misery
Fanoušci Temné věže se dočkali
Něco málo o Kingovi
Noční můry v seriálu
Stephen King a Eli Roth budou spolupracovat
Misery na prknech, co znamenají svět
Stephen King se vrací
Geraldova hra v reedici
O psaní nově

Napsat článek

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Web si právě čtou 2 lidé

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2019, Všechna práva vyhrazena