HOROR.revue - speciál československého webu Stephena Kinga
Radim Janeček

Šimon Slavík

 

ŽIVOT POTRACENÉHO

 

 

 

Moje první rodina

 

Tři děti, dvě dívky, jeden chlapec. To je moje rodina. Tehdy jim bylo 12, 13 a 16 let. Tak mladí, tak hloupí. Zrak měli zastřený sovětskou okupací roku 1968. Nemohli se dívat, jak jim jejich tolik milovaná matička země, Čechy, mizí pod rukama, a tak ji jako mnoho dalších pseudovlastenců prostě opustili. Sbalili si pár věcí a utekli od svých rodin. Sešli se na pražském hlavním nádraží, aby pěšky vyrazili vstříc náruči země všem tolik otevřené. Vstříc USA. Jako zázrakem se dostali za hranice Čech, ba co víc, dostali se až do Portugalska. Když zaplatili to málo, co vydělali, převaděči, který si říkal Alberto Leon, už čekali na lodi, která je, jak doufali, zaveze do země zaslíbené. Jenže když loď vyplula, Alberto si z jejich „kajuty“ na chvíli odvedl mladší z dívek. Už ji nevrátil. Zbylí dva nešťastníci věděli, že nemohou protestovat. Byli vůbec rádi, že jsou na cestě za velkou louži.

Když konečně roku 1969 dopluli ke břehům Ameriky, pocítili to, co kdysi zakusil Kolumbus. Sladký východní vítr vanoucí od Atlantiku jim čechral vlasy slepené mastnotou, krví a potem. Byli šťastní. Usadili se v malém přímořském městečku Carabelle, kde se později i vzali. Život tam byl až příliš idylický. V roce 1979 jsem se měl narodit. Jenže oni se cítili moc mladí a nezodpovědní. Prostě a jednoduše udělali to, co se obvykle dělá, když rodiče dítě nechtějí. Potratili. Byl jsem potracen. Kurva, Bože, vždyť mě zabili. To je až příliš nelidské. A taková byla moje první rodina. Až příliš nelidská.

Já se ale nedal. Respektive dal jsem se, vždyť jsem nemohl nic dělat. Měl jsem si snad přizvat své potracené kolegy a uspořádat demonstraci? To přece nejde. Někdo jiný mi ale dal šanci prožít svůj život alespoň z pohledu třetí osoby. Bůh mi dal šanci vidět svůj život tak, jak by vypadal, kdybych se byl narodil. Nemohl jsem ho nijak ovlivnit, mohl jsem tam jen stát sám neviditelný a přihlížet, jak by ten život vypadal. Byl dost krátký, to vám řeknu. Teď je rok 2004 a já tu sedím na obláčku u barokního stolku a popíjím kávu s Bohem. Ale jděte, copak takhle vypadá nebe? Nevypadá. Nebe je malá bílá místnost s bílou kuchyňskou linkou, bílou židlí, bílým stolem. Celá je až nechutně sterilně bílá. Skoro oslepnete, když sem přijdete. To jen tak, abyste tím nebyli moc zaskočeni, až zakončíte svou pouť a navštívíte mne. Jste tu vlastně sami, ačkoli je tu tolik duší. A Bůh není žádný starý vousatý chlapík oděný do bílého hábitu. Bůh je někdo druhý ve vaší hlavě. Každý má svého Boha ve své hlavě. A přeci je jen jeden. Nebe je jedna místnost, kterou sdílíte s ostatními mrtvými, jenže je nevidíte. Nemůžete je ani nahmatat ani cítit. Pro každého mrtvého je to tak. Jen oni sami a přece tolik jiných. Zapomněl jsem vám říct, jak jsem oblečen. Nemám boty. Zářivě bílé ponožky, kalhoty, košile a sako taky zářivě bílé. I spodky. Jen vlasy mám normální. A pochopitelně barvu pleti.

Asi si říkáte, jak vám můžu tenhle příběh vyprávět, když jsem mrtvý. Všechno je to v mé hlavě. Tady (tím myslím svou hlavu) je všechno. Žádný osud neexistuje. Váš život je celý v hlavě všech mrtvých tady. Oni ovlivňují váš život. Když si třeba jeden den ráno vezmete místo obvyklého pomerančového džusu jablečný, den může vypadat úplně jinak, než kdybyste klasicky vypili ten pomerančový džus. To není osud. To je jen výmysl těch, kteří už svůj život prožili, tak aspoň ovlivňují život cizí. Ani netušíte, jaké to je mít v hlavě životy všech lidí na světě. Tomu se říká chaos. Já ale žádné životy neměním. Nechávám je plynout ve své hlavě. Jak říkám, všechno je to v hlavě.

Teď už ale začnu s vyprávěním svého života. Snad vás nebudu nudit.

 

Moje první dětství v první rodině

 

Nebylo to příjemné dětství. Vůbec. Bylo dokonce otřesné. Ale dlouho netrvalo, protože jsem nehodlal trpět to ponižování. V šesti letech jsem utekl. Ale k tomu se dostanu později. Bylo otřesné také proto, že mě otec alkoholik bil. Pracoval v továrně vyrábějící vycpávky do pánských obleků. Pracoval osm hodin denně a bral jen 4.95$ na hodinu. S tím se jen těžko dala živit tříčlenná rodina. Navíc oba rodiče nejvíc utráceli za alkohol a cigarety, takže jsem často vůbec nedostal nic k jídlu. To mě tolik netrápilo. Horší bylo to otcovo zmiňované bití. Páskem, vařečkou, francouzským klíčem, kartáčem na boty nebo jen tak rukou. Neustále jsem měl modřiny. Podlitiny a šrámy také zdobily moje dětské tělíčko. Matka mě pro změnu ponižovala. „Podívej,ty kriple, zase seš umazanej jak prase. To se v tvym věku dělá? Seš kripl. Mazej do pokoje. Táta tě zbije,“ říkávala třeba. Já odešel do pokoje, tam stál otec, držel železnou trubku a bouchal se s ní do volné ruky. Pak si jí opřel o rameno a naznačil mi, abych přišel k němu. Se slzami v očích jsem si stoupl metr před něj. Mlčky mě přetáhl trubkou přes hlavu. Svalil jsem se na zem a upadl do bezvědomí. Slyšel jsem jen otce odcházejícího z místnosti říkat: „Mám tě rád, trotle.“ A takovéhle zážitky byly na denním pořádku. Jednou se oba namol opilí pohádali a otec se sebral a šel znovu do hospody. V tu chvíli jsem byl mojí matce dobrý. Přišla ke mně do pokojíku a sedla si vedle mě na postel. „Milánku, neboj. Všechno bude dobrý,“ říkala a snažila se dát mi pusu. Táhla z ní whisky. Odtáhl jsem se od ní. „No jo ty hovado. Ani nenecháš svojí vlastní maminku dát ti pusu, co? Tak si polib tu svojí posranou prdel,“ křičela na mě. V takových chvílích jsem si zalezl pod postel a vzal si s sebou limitované vydání originálního komiksu Superman. To bylo to jediné, co mi kdy koupili pro potěšení.

Často jsem nespal. Z jejich pokoje se buď ozýval křik a rány nebo milostné vzdychání jejich opileckého sexu. Ale i při něm se dovedli pohádat. ,,Ty demente starej. Dyť  jsi mě celou vostříkal! To seš levej nebo co? Dyž už nemáš na kondom tak se aspoň tref, ne? Jako bych ti to neřikala,“ řvala na otce matka. Pak se ozvala rána a já viděl otce, jak jde sklíčeně do kuchyně. Pro svojí kořalku. A tohle jsem nehodlal dlouho trpět. Ale musel jsem.

Pak přišel den mých šestých narozenin. Těšil jsem se. Rodiče mi slíbili, že mi koupí kolo. Byl jsem naivní a skočil jsem jim na to. Byl jsem přeci dítě, měl jsem na to právo. Přišel jsem domů z hřiště přesně ve tři hodiny, jak matka řekla. Byl krásný jarní slunečný den. Ptáci zpívali a kočky mňoukaly. Do toho uklidňující šumění moře. Úžasná kakofonie zvuků. Hotová symfonie. Tak jsem tedy přišel ve tři a s očekáváním jsem vstoupil do kuchyně. Vonělo to tam dortem a zapálenými františky. Matka seděla za stolem, kouřila svoje Davidoffky a pila pivo. Před ní na stole byl popelník plný nedopalků. Vedle popelníku byl talíř. Prázdný. Po dortu. Otec ho snědl. A kolo jsem nedostal. Zato výprask ano. Netušil jsem za co. Otec prostě přišel do kuchyně, pusu celou od dortu a surově mi dal ránu pěstí. Pak mě pohladil po hlavě, vzal matce láhev piva a odešel do pokoje. Matka to celé pozorovala a když otec zašel do pokoje, ukázala tím směrem vztyčený prostředníček. Nevěděl jsem tehdy, co to znamená. Byl jsem hodné a slušné dítě. Opravdu. Utekl jsem s pláčem do svého pokojíku. Pustil jsem si svou oblíbenou desku. Debutové album skupiny The Talking Heads jsem miloval už od dvou let. Vždycky jsem chtěl být jako David Byrne. Lehl jsem si na postel a dal se do pláče. Dlouho do noci jsem si četl svého Supermana a poslouchal The Talking Heads nebo The Velvet Underground. Naštěstí to rodičům nevadilo. Sbalil jsem si věci do svého malého batůžku. Ponožky, spodky, Supermana, desku The Talking Heads, Elvise Presleyho a The Velvet Underground. Dále jsem tam dal šampón, svůj polštářek, baterku, dva náboje do otcovy pušky a mých našetřených sedm dolarů. To byla podle mě výbava nutná pro přežití šestiletého dítěte mimo domov. Jak říkám, byl jsem naivní. Ale co byste si s sebou vzali v šesti letech vy? Pochopitelně své nejmilejší věci. Tak vidíte. Rozhodl jsem se utéct.

 

Můj první útěk

 

Budík mi zazvonil přesně ve čtyři hodiny třicet minut. Rodiče spali po alkoholu jako miminka, takže jsem se nemusel bát, že je probudím. Zato já jsem nespal nikdy moc tvrdě, tudíž jsem se docela rychle probral a budík vypnul. Vzal jsem si svůj milovaný batůžek a naposledy jsem se pokochal pohledem na svůj pokoj. Zarazil jsem se při pohledu na plakát Marilyn Monroe nad větrací šachtou. Dal mi ho otec ke čtvrtým narozeninám. Takhle mne vychovával. Opatrně jsem plakát strhl, políbil Marilyn na čelo a sbalil ho také do batohu. Později se Marilyn stala prvním objektem mé sexuální touhy. Takže jsem si přehodil batůžek přes záda a po špičkách vyšel z pokojíku. Otevřenými dveřmi jsem nahlédl k rodičům do pokoje. Leželi vedle sebe na posteli a vypadali docela rozkošně. Kdybych je neznal, neřekl bych, že se stále hádají. Poslal jsem jim vzdušnou pusu a tiše řekl: „Sbohem.“ Pak jsem rychle, ale stále tiše, vyrazil z domu. Když jsem stál na zahrádce a zavíral dveře, zahlédl jsem v popelnici nové ale už rozbité kolo. To mě rozzuřilo ještě víc. Rychle jsem utíkal pryč na Carabellskou autobusovou zastávku. V pět hodin ráno jede první autobus. Jede přes Medart, Tallahassee, Marriana, Cotton, Dothan, Abbeville, Eufala a končí v Columbusu. Columbus. Velkoměsto. To byl můj cíl. Snil jsem o životě ve velkoměstě. A teď jsem si hodlal svůj sen splnit. Autobus přijel o pět minut dřív a já jsem nastoupil společně s panem Harrietem. Byl to dělník v továrně na čokoládu. Nežertuji. V Dothanu je velká čokoládovna.

„Prosil bych jednou do Columbusu,“ řekl jsem slušně řidiči. Změřil si mě pohledem, pak vyplivl párátko, které cucal a řekl: „Dvanáct dolarů.“

„Já mám jen sedm,“ řekl jsem zmateně. Řidič si mě znovu změřil pohledem, pak se zasmál a pobaveně řekl: „Tobě asi není patnáct co?“ Zakroutil jsem hlavou, jako že ne.

„Tak to je poloviční, za šest.“ Oddechl jsem si, dal mu šest dolarů a posadil se k oknu. Za malou chvíli řidič nastartoval a vyjel na dlouhou cestu po silnicích 319, 10, 79 a 431. Kochal jsem se sluncem, které právě vycházelo. V dáli jsem viděl obrysy ptáků kroužících nad mořem. Rybářská loďka už vyplula na ranní rybolov. Vlny se lehce koulely na písečné břehy. Málem mi ta romantika vehnala slzy do očí, ale já jsem věděl, že jsem se rozhodl správně. Útěk byl má jediná možnost.

Při cestě do Columbusu mě zaujalo městečko Abbeville. Bylo tam snad jen devatenáct domů. Všichni obyvatelé už zametali na hlavní ulici, okopávali tulipány a vysedávali pod rozkvetlou jabloní. Přišlo mi to jako krásná venkovská idylka. V jediném koloniálu drbaly všechny ženy své muže a jeden chlapec vyzváněl na malé zvonici osmou hodinu ranní. Byl jsem dojat. Tady jednou chci žít, řekl jsem si.

V deset hodin dopoledne autobus zastavil na předměstí Columbusu. Vystoupil jsem a zůstal udiveně stát na místě. Přede mnou se rýsovala jednosměrná ulice lemovaná jilmy a lipami. Byla plná roztomilých dřevěných amerických domků. Každý domek měl svou malou předzahrádku. Všechny stejné, stejně udržované. Když jsem zvedl hlavu o deset centimetrů výš, brada mi spadla ještě níž. Syrové železné konstrukce mrakodrapů, chňapajících po jarních obláčcích v zoufalé snaze je sníst, mě uchvátily. I v televizi vypadaly monumentálně, ale takhle moc jsem to nečekal. Můj sen byl splněn. Byl jsem ve velkoměstě. Rozpršelo se.

 

Velkoměsto

 

Industriální prostředí, zašlá sláva továren z třicátých let, masy železa a oceli, tvořící obrovské paže natažené do nebes a volající po záchraně, to mě naprosto dostalo. Špinavé kapky deště prodírající se mlhou a mlaskající při dopadu na betonové a vždy černé a mokré chodníky tvořily úžasnou vizuální podívanou. Stál jsem v uličce mezi továrnami a kapky deště mi dopadaly na baloňák, který jsem ukradl otci. Neměl už knoflíky, tak jsem si rukou držel límec u krku. Stál jsem tam jako James Dean. Chyběla mi už jen ta cigareta v puse. Fascinovaně jsem poslouchal zvuky doléhající ke mně z centra města. Zvuky vlaků, troubících aut, policejní sirény a hluk mnoha lidských těl spěchajících do práce. To je velkoměsto. Město všeho. Město neomezených možností. Město splněných přání. To je velkoměsto. Tam jsem šťastný.

 

Kurátorka

 

Týden jsem žil v Columbusu na ulici. Nepřestal jsem ho však milovat. Stále pro mě byl krásným a snovým městem. Dělal jsem si ohníčky na skládkách, spal v halách pochybných penzionů, vydělával jsem si mytím nádobí v zapadlých opileckých barech abych měl alespoň na chléb a vodu. Žil jsem z ruky do huby. Nějak mi to moc nevadilo. Prostě jsem žil tam, kde jsem chtěl, a bylo mi jedno, jak jsem žil. Denně jsem potkával opilce, bezdomovce a prostitutky. Možná se právě oni stali mou druhou rodinou, ale za ni považuji jenom a jenom ji. Kurátorku. Potkal jsem ji jednoho rána, kdy bylo sychravo po nočním dešti. Seděl jsem na ulici mezi dvěmi popelnicemi a ládoval se chlebem se slaninou a zapíjel to mlékem. Byla to na mé poměry až moc nóbl snídaně. Šla zrovna s nějakou mladou a přitažlivou dívkou kamsi do práce. Tak jsem to odhadoval. Kurátorka na sobě měla dlouhý norkový kožich a boty na vysokých podpatcích. Bylo jí tak padesát a měla účes z padesátých let. Nosila brýle se silnými obroučkami. Mladá dívka za ní cupitala v šedém svetříku a zelené minisukni. Byla dost krásná a měla dlouhé hnědé vlasy. Oči měla uhrančivě hnědé. Tak jako vlasy. Bylo jí kolem dvaceti.

„Jak se jmenuješ chlapče?“ řekla Kurátorka, když se při jediném pohledu zamilovala do mých smutných očí a hned se slitovala nad mojí těžkou životní situací. Pohrdavě jsem si ji prohlédl a pak jsem se v duchu zasmál.

„Jack Rozparovač,“ řekl jsem a šklebil se od ucha k uchu. Vzala kapesník z jemného sametu a otřela mi jím pusu umazanou od slaniny. Byly na ní její iniciály: L.M.

„Aha,“ řekla a zvedla mě ze země. Pak mě vzala za ruku a odvedla k sobě domů. Nic jsem nenamítal. Celou cestu jsem poslouchal uklidňující zvuk podpatků mladé dívky, která za námi celou cestu oddaně běžela.

 

Moje druhá rodina

 

Měl jsem ji rád. Ano, mojí druhou rodinou se stala ona, Kurátorka. Nebudu zde vyslovovat její jméno. Vlastně neprozradím jméno žádné osoby, která v mém životě něco znamenala. Setkáte se s tím i později. A už jste se s tím potkali. Moji rodiče. Jejich jména jsem vám neřekl.

„Donesla jsem ti čaj, zlatíčko,“ říkávala každý den o čtvrté hodině a nosila mi zelený cejlonský čaj. Byla původem z Anglie, kde se pití čaje pěstuje denně. Vyrůstala v pastevecké vesničce v nádherných anglických kopcích a stráních. Narodila se do chudé rodiny, které patřila malá farma. Dojila krávy, holila ovce, kastrovala prasata, a to jí nesedělo. Po sedmnácti letech venkovského života odešla do New Yorku, kde vystudovala malířství. Dnes je z ní nejvlivnější kurátorka a sběratelka umění v Columbusu

Miloval jsem ty obrazy, co visely u nás doma. Říkám doma, protože jsem její obrovský byt považoval za svůj domov. Vlastnila několik originálů Picassa, měla i Dalího, Braquese, Maleviče, Mondriana, Warhola nebo Dubuffeta.

Shodli jsme se snad téměř ve všem. Jediné rozpory nastaly, když jsem se v televizi chtěl dívat na hokej. V Columbusu nebyl žádný tým prestižní NHL, a tak jsem si vybral jiný tým, kterému jsem fandil. New York Rangers se stali mými favority. Hokej mě uchvátil hned, jak jsem ho mohl poprvé spatřit. Což bylo v mých šesti letech v televizi u Kurátorky. Jak jsem řekl, Kurátorce vadilo, když jsem se díval na hokej, ale většinou si vzala nějakou dobrou knihu, třeba Danteho, Chaucera, nebo jejího oblíbeného Steinbecka a šla si jí číst do své ložnice.

K mým desátým narozeninám mi slíbila, že se mnou pojede do New Yorku na zápas s Montreal Canadiens. Byl jsem ohromě nadšený a nadržený. Hrozně moc jsem se těšil, až uvidím své oblíbence naživo. Bylo to sedmého května roku 1989. Přiletěli jsme do New Yorku a objednanou limuzínou jsme odjeli k Madison Square Garden.  Je to úžasná budova. Kruhová stavba umístěná téměř ve stínu ještě krásnějšího mrakodrapu Empire State Building mně učarovala stejně jako mrakodrapy v Columbusu, když jsem je viděl poprvé. Impozantnost „The Garden“, jak se hale přezdívá, mě až nechutně paralyzovala na několik okamžiků. Běhal mi mráz po zádech. Když jsme vstoupili dovnitř, dýchla na mě ta úžasná atmosféra. Řehtačky, tlakové trubky a hymna klubu musely být slyšet až na ulici. A to ani nezačal zápas. Jako bych cítil ty hvězdy, které v hale vystupovaly. Marilyn Monroe zde zpívala panu J.F.K. 19. května roku 1962, Joe Frazier zde vyhrál zápas v boxu proti favorizovanému Muhammadu Alim 8. března 1971. Dokonce i John Lennon zde zpíval. Při charitativním koncertu 30. srpna 1972. Bohužel to bylo jedno z jeho posledních vystoupení.

Ani mi nevadilo, že můj tým prohrál 1:3. Byl jsem prostě šťastný.   

 

Láska

 

Neřekl jsem vám, že jsem chodil do školy. Díky Kurátorce jsem studoval nejlepší jazykovou základní školu v Columbusu. Mým plusem byla čeština, která se na škole pochopitelně neučila. Jinak jsem se učil francouzštinu a němčinu. Chodil jsem do školy rád hlavně kvůli kamarádům, kterých jsem měl docela dost. Všechny jsem je měl moc rád a i dnes se mi po některých stýská. Prožil jsem několik nešťastných i šťastných lásek, ale jen jedna pro mě opravdu hodně znamenala. Budu jí zde říkat Láska.

Byla o rok starší než já. Do školy přišla až do osmého ročníku, předtím studovala jinou školu. Já jsem byl tedy v sedmé třídě. Bylo mi 13 let. Byl tedy rok 1992. Dlouho jsem si jí nevšímal, občas jsme na ni s kamarádem obdivně mlaskli nebo zapískali, protože byla opravdu půvabná. Důkladně jsme pozorovali její vyspělá ňadra. Nic víc. Až po Vánocích, někdy v lednu, jsem s ní navázal kontakt. Začal jsem jí zdravit. Odvážné, že? Promiňte, dělám si legraci. Až se přestanu chechtat, snad budu pokračovat…

…Tak, už bych snad mohl. To víte, v nebi si moc srandy neužijete. Tak jsem ji tedy začal zdravit (haha). Jednou běžela po chodbě a my s kamarádem jsme opět pozorovali, jak „hopsá“. Když šla nazpět, řekl jsem jí, jestli se nechce znovu proběhnout. Jen se na mě udiveně podívala.

Večer mi volala.

„Haló. Kdo volá?“ Řekl jsem do telefonu.

„To jsem já.“

„Kdo já?“

„Možná ti to později řeknu.“

„Slibuješ?“

„Určitě. Snad.“ Řekla. Mluvili jsme spolu asi dvě hodiny. Dozvěděli jsme se o sobě dost. Poslouchala punk a metal, kterému jsem tehdy také začínal propadat. Tancovala alternativu.

Přál jsem si, aby to byla ona. Stále mi to neřekla. Ptala se mě, kdo si myslím, že je. Řekl jsem, že Bára, její spolužačka. Podvědomě jsem tušil, že je to Láska, ale bál jsem se to říct, tak jsem plácl Báru.

„Řekl jsi mi, abych se proběhla, stačí?“ Řekla a mně to bylo hned jasné.

„Přál jsem si, abys to byla ty.“ Řekl jsem s neskutečnou radostí a téměř slzami v očích. Řekli jsme si, že se jeden druhému líbíme a domluvili jsme si rande. V kině. Měl jsem rád filmy. Už si nepamatuji na co jsme šli.

Seděli jsme v kině.

„Můžu?“ Zeptal jsem se a vzal ji jednou rukou kolem ramen.

„Neptej se,“ řekla a položila svoji hlavu na mé rameno. Rukou mě hladila po stehně nebo po hrudi. Byl jsem vzrušený.

Z kina jsme jeli metrem domů. Stoupl jsem si o schod níž než ona. Byla menší, takže takhle jsme byli akorát stejně velcí. Chytl jsem ji kolem pasu a políbil ji. Naše jazyky splynuly ve vášnivém objetí a zkoumaly jeden druhý. Hladil jsem ji po jejím krásném a pevném zadečku. Byla dokonalá. Okamžitě jsem se do ní zamiloval jako do nikoho jiného předtím i potom. Věřte mi, teď to vím.

V metru jsme se rozloučili dalším polibkem a jeli jsme každý na jinou stranu.

 

Psala písně. Jednu mi napsala. Rád bych vám ji zazpíval, mám ji i tady u sebe, ale nechci, abyste viděli tak hluboko do našeho vztahu.

Byla shodou okolností taky Češka, jenže se v Americe už narodila. Její rodina tam žije už od roku 1915. Takže je víc Američankou, než Češkou.

Chodili jsme spolu, často jsme mívali schůzky a jezdil jsem ji doprovázet do předměstské čtvrti, kde bydlela. Já bydlel v centru, ale co bych pro Lásku neudělal, že?

Pomalu jsme zacházeli dál. Jednou jsem byl u ní doma. Sedl jsem si na gauč a ona si sedla obkročmo na mě. Vášnivě jsme se líbali, tak jako vždycky. Hladil jsem ji po stehnech, po bocích a zádech. Chytla moji ruku a položila si ji na ňadro. Byl jsem nesmírně vzrušený, ale sexu jsem se bál. Pořád mě chtěla svlékat. Chtěl jsem se s ní milovat, ale bál jsem se toho. Vykroutil jsem se z toho. Ani jí to tolik nevadilo, ale viděl jsem jí na očích, že chtěla.

Byl jsem u ní doma několikrát. Vždycky to chtěla. Nikdy to nedostala. Naštěstí jí to nevadilo tolik, aby to ublížilo našemu vztahu.

 

Poprvé jsme spolu chodili dva měsíce. Říkám poprvé, protože měsíc po našem rozchodu jsme to dali znovu dohromady. Celý ten měsíc jsem měl jednu velkou depresi. Stýskalo se mi po ní. Po jejích krátkých vlasech, které jí padaly do čela, ale ne tolik, aby zakryly její krásné oči, které mě pokaždé, když se na mě podívaly, celého zahřály. Stýskalo se mi po jejím krásném těle. Stýskalo se mi po ní.

Když jsme to dali znovu dohromady, bylo to jako v americkém romantickém filmu.

Potkal jsem ji v jednom krásném parku.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. Ten den jsem jí řekl, jak moc ji miluji a jestli mi ještě někdy dá šanci. Byl jsem bezmocný. Miloval jsem ji tak, až jsem se jí bál. Celý ten měsíc jsem ji smutně pozoroval, zoufal jsem si, ale neodvážil jsem se nic udělat. Byl jsem ubohý a hloupý bažant.

„Nazdar,“ řekla, pokrčila rameny a tázavě se na mě podívala. V jejích očích jsem vyčetl: Tak bude něco? Věděl jsem, že teď mám šanci. Nedokázal jsem však cokoli říct. Pak mě napadly eskalátory v metru. Staré dobré eskalátory.

„Tak se snaž, čekám.“ Hustila do mě celou cestu. Snažil jsem se to zdržet až k eskalátorům. Šli jsme směrem k metru a já to tušil. Zdržoval jsem a různě to téma zamlouval.

Konečně jsme došli k eskalátorům. Klasicky jsem si stoupl o schod níž…

„Tak uděláš něco?“ Ptala se nedočkavě. Já věděl, že dnes to vyjde.

„Přemejšlim, jestli myslíš na to samý co já.“ Řekl jsem.

„Určitě.“

„Tak já to zkusim,“ řekl jsem a chytl ji opět kolem pasu. Pak jsme se políbili a všechno bylo jako dřív. Byl jsem v sedmém nebi.

 

Celou tu dobu, co jsme spolu podruhé chodili, jsem žil ve strachu. Bál jsem se toho, že mě znovu opustí. Věděl jsem, že to přijde, protože láska ve třinácti letech snad ani nemůže být navěky. Nevěděl jsem, jak bych ten rozchod zvládl. Už po tom prvním jsem se chtěl zabít. Prostě jsem nevěděl, co si počnu, až to znovu skončí. Miloval jsem ji z celého srdce, jak jen to šlo. Vlastně ji pořád miluji. Nikoho po ní jsem neměl tolik rád. Byl bych pro ni udělal všechno. Byla pro mě vším. Byla pro mě tím nejdůležitějším na světě, tím jediným, na čem mi záleželo. Snad i tím jediným, komu na mě záleželo. Doufám.

 

Moje Láska měla zvláštní nálady. Jednou jsem na ni čekal po škole, abych se s ní dohodl jestli se mnou nepůjde na nějaké koncerty nebo se aspoň nesejdeme o velikonočních prázdninách. Před školou jsme si stoupli a chytili jeden druhého kolem pasu.

„Máš teda čas o prázdninách?“ Zeptal jsem se jí. Nehleděla mi do očí.

„Nemám. Teda mám, ale ne na tebe,“ odpověděla hledíc do země.

„Cože?“

„Prostě s tebou nebudu trávit svůj volnej čas, když nechci,“ řekla. Stále mě přitom držela kolem pasu. Nevěděl jsem, jestli to myslela vážně. Nikdy jsem se to nedozvěděl.

„A proč proboha?“ Začínal jsem být smutný a naštvaný zároveň.

„Prostě nechci.“

„Prosím. Aspoň jeden den. Na chvíli.“ Škemral jsem jako děcko.

„No dobře. Tak pátek. Ve dvě?“ navrhla konečně.

„Tak jo. V metru?“

„Ok. Tak pa.“ Řekla a pomalu odcházela.

„Počkej! A pusu nedostanu?“ nechápal jsem.

„Ne. Proč by?“

„No tak ne.“ Řekl jsem naoko naštvaně.

„Tak ne.“ Řekla a opět začala odcházet. Stáhl jsem ji za ruku k sobě.

„No tak,“ řekl jsem a dlouze ji políbil.

„Měj se. Musim už jít.“ Řekla a opravdu odešla.

„Čau.“

 

Neřeknu vám jestli jsme spolu spali, ale věděl jsem, že podruhé jsem měl šanci. A nechtěl jsem ji propásnout. Chtěl jsem, aby mě o TO připravila. Byl jsem připraven. Byla to první a jediná žena v mém životě, se kterou bych o TO chtěl přijít. Můžete hádat nebo se domýšlet, jestli jsme TO dělali. Můžete si myslet ano i ne.

 

Asi tušíte, že věčná láska to nebyla. Mojí nevýhodou bylo, že ona věděla, jak moc ji miluji. Ona mě tolik nemilovala. Tedy myslím si to. Bohužel jsme o tom nikdy nemluvili. Chtěl jsem, ale nikdy mi to nevyšlo. Nikdy mi neřekla, že mě má ráda nebo že mě miluje. Nikdy.

Skončilo to asi po měsíci.

Chtěl jsem umřít. Nic jiného než ona mě v životě nezajímalo. Už jsem nedoufal v třetí šanci, a tak jsem byl rozhodnut se zabít. Kurátorka mě tolik nezajímala a nikoho jiného jsem neměl. Snad jen moje dvě nejlepší kamarádky, D. a T. Ale nebudu o nich mluvit. Už teď, když mluvím o Lásce, tak mi ukapávají slzy na sterilní bílou nebeskou podlahu. Takže se nebudu trápit ještě víc.

Tak jsem si doma připravil tři balení Paralenu. Třicet prášků. Neměl jsem ani zdání o tom, jestli mi to bude stačit. Teď už vím, že ne. Pomalu jsem je do sebe házel a zapíjel to tequilou, abych se ještě víc trápil. Bezprostředně po tom jsem upadl do kómatu. Měl jsem potom těžké zdravotní potíže. Měl jsem problémy s dýcháním, oslabenou imunitou a často jsem zvracel vše, co jsem snědl. Rok jsem byl ve zdravotní péči, další rok doma u Kurátorky. Nerad na tu dobu vzpomínám a nebudu na ni vzpomínat ani teď.

Dva roky neustálého myšlení na Lásku. Dva roky touhy po ní.

 

Internát

 

To už mi bylo 15 let. Rok 1994. Kurátorka mě poslala na soukromou střední internátní školu mezi městečky Cusseta a Buena Vista. Na internát jsem se těšil. Doufal jsem, že tam zapomenu na Lásku a najdu si jinou holku a nové přátelé. Ačkoli se na internátě pilo a kalilo téměř každý den, nemohl jsem na ni zapomenout. Můj život se stával jedním velkým toužením po mé Lásce. Přestože jsem se účastnil každé párty, stále jsem na Ni myslel. Uměl jsem se pořádně odvázat, a když jsem se na párty opil, což bylo pokaždé, míval  jsem známosti na jednu noc.

Líbila se mi jedna dívka. Jmenovala se Liz. Nic pro mě neznamenala, jen se mi líbila. Na jedné párty byla totálně opilá. Přišel jsem za ní. Měl jsem taky trochu vypito, ale zdaleka ne tolik jako ona.

„Ahoj Liz. Jak se vede?“ Zeptal jsem se. Ležela na gauči v pokoji Thomase, který párty pořádal.

„Úžasně, brouku,“ řekla Liz nakřáplým hlasem. Sedl jsem si vedle ní a popíjel svoji whisky. Posadila se a objala mě. Bylo mi to jedno.

„Pojď někam vedle. Někam kde budeme sami.“ Navrhla Liz.

„Mně je to jedno.“ Řekl jsem. Liz vstala a táhla mě za ruku do svého pokoje. Přišli jsme tam. Posadila mě na postel. Stoupla si nade mě a začala si rozepínat blůzu. Zpod blůzy na mě vykoukla dvě nádherná ňadra.

„Promiň, já nemůžu.“ Řekl jsem a zapnul jí blůzu. Byla naštvaná.

„To si děláš prdel? Já se snažim …“ Křičela na celý internát.

„Promiň.“ Řekl jsem a odešel do svého pokoje. Celou noc jsem pak myslel na Lásku.

Takový byl internát. Tři týdny před maturitou a dva týdny před mými devatenáctými narozeninami jsem utekl. Vrátil jsem se do Columbusu.

 

Velkoměsto II

 

Tehdy se mi tam už tolik nelíbilo. Žil jsem opět na ulici. Měl jsem dva psy. Oba jsem je našel na ulici. Byli to nějací kříženci, říkal jsem ji Honey a Bunny. Byli pro mě jedinou radostí. Začal jsem krást, pak fetovat a nakonec jsem zabil oba psy, abych měl co jíst.

 

Bankovní buzík

 

Vůbec se mi nelíbilo, jak jsem žil. Pak jsem ale ve svých dvaadvaceti letech, tedy v roce 2001, potkal Buzíka. Byl důležitý, tak jsem mu zvolil tuhle přezdívku. Potkal jsem ho náhodou na ulici. Šel jsem po hlavní, hleděl si svého, a pak do mě vrazil on. Pečlivě oholený a ostřihaný, tak třicetiletý mladík. Měl na sobě oblek a důkladně vyleštěné kožené boty. V ruce podnikatelský kufřík.

„Co do mě vrážíš, pobudo?“ Vyjekl na mě. Mlčky jsem se na něj podíval. Najednou se usmál a divně na mě pohlédl. Ze srandy jsem si pomyslel, že se do mě snad zamiloval.

Dali jsme se do řeči. Říkal, že se mu líbím a že by mi nabídl místo v jeho bance a taky byt, když do dvou týdnů seženu dost klientů pro banku. Říkal, že jsou v zoufalé situaci a taky že ve mně vidí talentovaného bankovního agenta. Vůbec jsem mu neodporoval. Nepřišlo mi divné, že neznámému člověku dá byt a místo v bance. Byl jsem rád.

Začal jsem tam pracovat, měl jsem i ten byt. Malý, ale luxusní. Za dva týdny jsem sehnal o tři klienty víc, než kolik mi zadal. Byl nadmíru spokojen. Dal mi samostatnou kancelář a dobrý plat. Žil jsem si jako král.

Takhle to trvalo asi dva roky. Občas mi v práci sáhl na ruku, výjimečně na zadek. Nevšímal jsem si toho. Byl jsem mu vděčný za tu práci a byl jsem pro ni ochoten trpět cokoliv, protože jsem nechtěl znovu skončit na ulici nebo, nedej bože, znovu fetovat.

Později za mnou přišel do kanceláře. Bylo už po pracovní době a já pilně dodělával poslední práci.

„Ahoj. Co tady ještě děláš?“ Zeptal se a opřel se rukou o stůl.

„Ale, dopisuju spis pana a paní Walkerových,“ řekl jsem a dál jsem psal.

„Chci, aby ses nechal napíchat do zadku,“ řekl. Ztuhnul jsem a udiveně se na něj podíval. Nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel. On se do mě snad fakt zamiloval, řekl jsem si.

„Dělej. Nebo tě vyhodim.“ Křikl a rozepínal si poklopec. Vstal jsem, obešel stůl, stáhl si kalhoty a opřel se o stůl zády k němu. Vniknul mi do zadku a přirážel. Byl to nejhorší okamžik mého života. Začal jsem plakat. Myslel jsem na Lásku.

    Když se udělal, zapnul si poklopec a řekl: „Budu to teď dělat častěji. Jestli se ti to nelíbí, řekni. Dostaneš padáka.“ Mlčky jsem na něj pohlédl.

    „Fajn. Takhle se mi líbíš, kocourku.“ Řekl a odešel.

    Takhle se to opakovalo dlouho. V roce 2004 jsem se rozhodl skoncovat s tím.

 

Vteřina

 

Všiml jsem si, že Buzík má ve stole pistoli. Jednou jsem se vplížil k němu do kanceláře a sebral mu ji. Byla nabitá. Vrátil jsem se k sobě do kanclu a pokračoval v práci. Blížila se padla a já věděl, že si přijde „zapíchat“, protože byl čtvrtek. A opravdu, čtvrt hodiny po pracovní době se objevil ve dveřích a jakoby duchaplně pokýval hlavou: „Jo, jo. Už je to tady.“

Nenáviděl jsem ho. Přistoupil ke stolu a začal si rozepínat poklopec. Zle jsem se na něj podíval a tiše řekl: „Ty buzerantskej hajzle!“ 

Pak jsem třikrát vystřelil. Všechny rány šly do hrudi, ani jedna ale nezasáhla srdce. Svalil se na zem. Vstal jsem a obešel stůl. Stoupl jsem si nad něj.

„Miluju tě.“ Řekl.

„Já tebe ne, čůráku.“ Řekl jsem a rozstřelil mu hlavu. Pak jsem si stoupl na stůl a přiložil si zbraň ke spánku. Jedním výstřelem jsem ukončil svůj zkurvený život. Už jsem nedoufal, že bych někdy potkal Lásku a dal to s ní znovu dohromady. Takže pro mě nemělo cenu žít.

Ani to nebolelo. V poslední vteřině jsem cítil rozžhavené olovo, kterak mi projíždí hlavou. Zalilo mě horko a přepadla mě palčivá bolest a tlak v uších. Udělalo se mi mdlo a zatmělo se mi před očima. To vše v jedné poslední vteřině. V jedné pitomé vteřině.

 

Lásko moje, kde teď jsi?

 

Lásko moje, kde teď jsi?

A myslela jsi na mě někdy? Jestlipak jsem ti chyběl? Chybíš mi. Moc mi chybíš.

Miluji tě.

Lásko moje, kde teď asi jsi?


názor redakce
Ať se na povídku Šimona Slavíka dívám jak chci, nemohu se ubránit dojmu, že její čtení je pouhopouhá ztráta času. Možná jejím psaním autor ventiloval vlastní zjitřené emoce. Jestli ano, pak má tato povídka alespoň terapeutický smysl. Jinak, bohužel, ne. Už začátek, popisující útěk trojice dětí z okupovaného Československa, je přitažený za vlasy. Pak je divná pasáž v nebi. Pak násilí, kterého se rodiče dopouštějí na nechtěném dítěti. Pak popis jeho útěku z domova v šesti letech. Pak rozjímání šestiletého (!) dítěte nad venkovem a velkoměstem a tak dále, a tak dále. Nejvíc mě dostala představa šestiletého chlapce v otcově baloňáku, kterak stojí v dešti mezi továrnami s cigaretou v puse a cítí se jako James Dean. Od toho okamžiku se povídka mění ve zmatený sled situací, které postrádají logiku, návaznost a smysl. Neobstojí ani jako fiktivní sonda do hlavy nešťastně zamilovaného zdrogovaného chlapce. Na to nemá ani minimální úroveň, je mi líto. Takže co s takovými povídkami? Má je autor psát? Máme je zveřejňovat? Ale ano, pokud se autor rozhodne povídku poslat, bude zveřejněna. Pokud však mohu radit, každá povídka má právo na uležení v šuplíku, přečtení po čase, kdy sám autor získá trochu odstup, a na nějaké ty korekce. Pravopis přinejhorším může opravit redakce (občas to stojí velké úsilí jako v tomto případě a nějaká chyba může zůstat), obsah a celkové vyznění díla je pouze na autorovi.
XXX XXX
14.3.2005
hodnocení redakce: 10%
přečteno 7 x, staženo 4 x
     
Všechna práva autorů děl v sekci Pennywise! vyhrazena. Hlasování je možné až po vaší registraci a přihlášení.

komentáře
Odeslání příspěvku do komentářů je možné i bez vaší registrace.

Podsekce
PENNYWISE! POVÍDKY
JAK POSLAT POVÍDKU
PENNYWISE TOP!
PENNYWISE SOUTĚŽ
 
Změň skin:  
Francouzská pečínka
Televizní maniak
Hájovna
Čím chci být
Život potraceného

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Hodnocení
51.8% (17 hlasů)
Vaše hlasování:
Hlasování je možné až po přihlášení uživatele
  p o d r o b n ě
Web si právě čte 1 člověk

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2018, Všechna práva vyhrazena