HOROR.revue - speciál československého webu Stephena Kinga
Radim Janeček

Petr Holfeld

 

HÁJOVNA

 

 

Kulatý měsíc mi nahlíží do pokoje přes rameno, zatímco svěřuji třesoucí se rukou svou hrůzu papíru. Je tomu už 7 let, co jsem opustil pohraničními hvozdy a lesy obklopené  město Matín, a přesto pokaždé znovu mne zaplaví tíseň a tehdy se zavírám doma ve svém bytě ve třetí etáži činžovního domu na všech 5 petlic i na důkladný dózický zámek a s obavou vyhlížím z okna do zahrady, dokud ranní červánky neosvěží mou hrůzou staženou duši.

 

Bylo to na jaře roku 1891, kdy jsem poprvé zavítal do města Matína, ležícího v hraničních horách. Pozval mne můj přítel Vitas, který zde žil jako starý mládenec v hájovně kousek za městem se svými třemi psy a haldou drůbeže. Vykonával zde důstojný úřad obecního lesníka a dlužno podotknout, že práce měl až nad hlavu, neboť hraniční hvozdy byly hluboké a tmavé a samo město Matín bylo typickým maloměstem v pohraničí plným dobrodruhů, povalečů a pašeráků. Již cesta tam byla velmi malebná, ale ponurá. Vlak projížděl velkým množstvím tunelů vklíněných do rozeklaných vrcholů kopců porostlých hustými neprostupnými lesy, mezi nimiž se tu a tam vyskytla stinná rokle tající na svém dně rašeliniště, občas i s jezírkem napájeným horskými potoky. Zastávky byly řídké a jména opuštěných stanic neznámá a tajemná. Jméno jedné z nich mi bůhví proč utkvělo v paměti – Bezříčí. Snad to bylo tím, že byla poslední před konečnou stanicí a na rozdíl od předchozích nepůsobila ponuře. Strážní domek, snad z doby počátků zdejší dráhy, byl čistě nabílený a výpravčí i přednosta v jedné osobě, prošedivělý stařík, nám přívětivě kývnul na pozdrav.  

Mé okouzlení však trvalo jen do té doby, než jsem spatřil pustý a velmi špinavý perón města Matína. Vitas mne nečekal, a tak jsem se sám vydal do ulic v naději, že se někoho přeptám kudy dál. Hned za nádražím mne do očí udeřil nápis na jednom z omšelých domků „Poštovní úřad“. Radostně jsem k němu zamířil.

Poštmistr byl drobný čiperný mužík nezdravě žluté tváře. „Copak? Na výletě? To jste si vybral špatně, tady v té divočině ještě přijdete k úrazu!” Zvolal, sotva spatřil můj vycházkový oblek. Když slyšel, že chci do hájovny, zbledl ještě víc. „Nóó, ano, hájovna. Totiž víte, není to daleko, ale cesta je tam nehezká, zůstaňte dnes na noc raději v místním hotelu, místo se určitě najde a brzy bude tma. Moc lufťáků sem nejezdí, no a ráno můžete vyrazit k hájovně!”

Když jsem však trval pevně na svém, že půjdu ještě dnes, pokrčil nakonec rezignovaně rameny. „Teda jak myslíte. Dáte se podle kolejí zpět a pak u skaliska trčícího jako jehla zabočíte doleva. Držte se co nejvíc vlevo podle skal nebo zapadnete do močálu napravo a nikdo vás už nevytáhne. Asi tak po patnácti stech metrech dojdete k hájovně, ale jak jsem řekl, cesta je špatná a já bych tam takhle navečer nešel ani za svět. Pěšina totiž vede kolem vršku s megality, od pradávna tam měly sabaty čarodějnice a ještě v minulém století se tam popravovalo a vůbec…”

Smál jsem se pověrčivosti toho venkovského balíka řka, že na strašidla dávno nevěřím.

„Možná, že už za několik hodin budete mluvit jinak, není radno procházet v noci naším krajem sám a zvláště ne, když jste cizinec.“

„A hlavně když se blíží úplněk,” vpadl mu náhle do řeči cizí skřípavý hlas za mými zády. Ulekaně jsem sebou trhl a otočil se. Přede mnou stál muž v uniformě strážmistra pohraniční policie. „Strážmistr Loksa,” představil se krátce, pak si vyzvedl poštu a mlčky odešel provázeje mne pohledem, který se mi zaryl až do nitra duše.

„To je náš nejlepší lovec pašeráků,” pošeptal mi poštmistr, sotva za policistou zapadly dveře. „Měl být už několikrát povýšen, ale vede podivný nevázaný život, a tak se páni omezili jen na blahopřejné listy. Nejspíš je mu to fuk, ale na pašeráky je kádr. Neváhá se za nimi honit i v noci mezi močály a taky že je přivleče. Stejně by mne zajímalo, jak to dokáže bez psa. Chtěli mu ho přidělit, ale odmítl, vlastně je to zvláštní, ale psi se ho bojí, pracuje nejraději sám, ale jak jsem řekl, kádr.“

Rozloučil jsem se s poštmistrem a i přes jeho naléhání a výstrahy jsem vyrazil naznačeným směrem k hájovně. Tipoval jsem, že tam dorazím nedlouho po setmění, a tak se mi podaří přítele překvapit, jelikož patrně nečekal, že přijedu již dnes. Zpočátku cesta sledovala trať a byla dobře prošlapaná. Po obou stranách se rozkládaly jednotlivé usedlosti obklopené malými záhumenky. Horší situace nastala, když jsem zabočil vlevo podél skal, jak mi radil poštmistr. Po levé straně jsem teď měl strmý útes místy porostlý stromky a nízkou vegetací, napravo se rozprostírala mokrá louka s jezírky a třasovisky. Půda se začala mírně pohupovat pod nohama. Soumrak mne zastihl mnohem dříve, než jsem očekával. Naštěstí brzy vysvitl měsíc kulatý jako rybí oko a ozářil krajinu kolem natolik bezpečně, že jsem radostně vyrazil dál a přidal do kroku bez obav, že budu nucen nocovat na tak nejistém místě, jako byla tahle stezka.

Posléze i močál ustoupil kamenitým polím, mezi nimiž se občas prodíraly porosty černých borovic a křivolakých bahenních dubů. Ale mnoho radosti mi to nepřineslo, poněvadž jsem nedlouho poté dorazil k pahorku s megality. Měsíc zaléval tyto prastaré, mechem porostlé kameny tajemným třpytem. V trávě problikávala světélka světlušek, nad světlinou poletovaly můry a odněkud z lesa se ozvalo podivné houkání. Navzdory mému přesvědčení o neexistenci tajemných sil mne v zádech zamrazilo při představě množství obětí zde popravených nebo obětovaných neznámým božstvům, jejichž krev vsákla do svěžího zeleného trávníku kolem kamenů. Bezděčně jsem opět zrychlil chůzi, abych byl už co nejdříve v teplém bezpečí hájovny.

V poslední chvíli můj pohled dopadl na jeden z balvanů. Všiml jsem si, že je do něj vyryta kresba nějaké bytosti. Byla již časem setřelá a zčásti pokrytá suchým mechem, přesto však pohled na ni způsobil, že se mi v týle zježily vlasy a já náhle vyrazil po stezce jako šílený. V té kresbě bylo něco démonického, něco co sevřelo mou duši stiskem ledového strachu, který mne opustil teprve ve chvíli, kdy jsem konečně spatřil vytoužená světla oken hájenky. Ve stejném okamžiku jsem zaslechl uklidňující štěkot Vitasových psů.

Navzdory pokročilé době mne přítel přivítal vystrojen, jako by se právě vrátil z lesa, což mi v zápětí také potvrdil. „Mám v revíru škodnou, ochomýtá se mi tu vlk. Ne snad, že by jich tu žilo málo, je to ve zdejších končinách poměrně běžné zvíře, ale tenhle je něco extra. Je zvláštní, že za světla po něm není nikde ani slechu, objevuje se vždy jen za večerního šera a v noci. Ve dne jsem se dosud marně pokoušel jej vystopovat, zato za tmy se mi motá málem až okolo chalupy. Je velký jako tele, není šedivý, spíše skoro černý, jen na prsou má šedivé, téměř bílé chlupy a je příšerně dravý. Myslel jsem si vždy, že zvířata loví pouze z potřeby a nikdy z rozkoše ze zabíjení, to je jen lidská vlastnost. Tenhle by ale byl schopen zabít vše živé, co by mu přišlo do cesty, ale co zabít, minulý týden dostal jednoho z mých psů a když jsem ho našel, byl na něj příšerný pohled. Od té doby po něm marně pasu, několikrát jsem už na něj vystřelil, ale jako by se mu kulky vyhýbaly. Je také děsně mazaný. Pastím se vyhýbá, mrtvého masa se nedotkne, takže otrávené návnady jsou neúčinné a každou léčku jako by už předem cítil. Každou noc mne provokuje svým vytím, ze kterého mrazí až do morku kostí. Ale já ho dostanu, musí být můj. Nediv se proto prosím, že jsem v tom zmatku úplně zapomněl na tvůj příjezd.”

Když mi tohle Vitas vyprávěl v teple své hájovny, oči se mu leskly horečkou vzrušení. I mne vidina možného dobrodružství tak nadchla, že jsem mu zcela prominul jeho opomenutí. Nikdy dosud ve svém životě jsem se nezúčastnil lovu na vlka, zvláště pak na takovou bestii. V útulné, krbem prohřáté a petrolejkou prosvícené místnosti Vitasovy hájovny, posilněn pečení z čerstvé zvěřiny, několika doušky jeho vína, které si sám vyráběl z lesních plodin, a příjemně vzrušen jeho vyprávěním zážitků z lovu různé zvěře jsem zcela zapomněl na hrůzu, která se mne zmocnila v blízkosti tajemných megalitů, tyčících se na nedalekém kopci. Kdybych jen býval tušil, co přinesou následující hodiny!

Bylo asi kolem půlnoci, neklidně jsem se převaloval na kožešinami vystlaném lůžku u krbu, které mi Vitas postoupil jakožto vzácnému hostu a sám si pak lehl na přistýlku blízko dveří. Přesto byl  můj spánek té noci velmi trhaný, neustále mne pronásledovaly zlé sny, ve kterých jsem byl stíhán jakousi nezřetelnou, o to však děsivější bytostí. Náhle jsem se probudil docela, neboť zbylí dva Vitasovi psi začali zuřivě štěkat jeden přes druhého. Do toho se pojednou ozvalo příšerné zavytí, které přešlo ve zvuk podobný ďábelskému smíchu – takhle přece nemohl výt vlk! Přesto však Vitas vyskočil s výkřikem „To je on!”, chopil se své kulovnice a rychle vyběhl ven před hájovnu…

 

Sám nevím, jak se to stalo, nikdy jsem se necítil být zbabělcem, ale v tu chvíli mne zachvátila taková hrůza z toho příšerného hlasu, že jsem se  neopovážil vstát z lůžka. Zvenku sem doléhala divoká směsice štěkotu, výstřelů a děsivého vytí. V jednom okamžiku jsem skrze okno zahlédl dvě rudá světla očí, která se dívala přímo na mne. Byl to jen mžik, ale stačil k tomu, aby mnou roztřásla nová vlna děsu. Žádný vlk, ani kdyby se postavil na zadní, nemůže být dva metry vysoký! Naštěstí krátce nato vpadl do hájovny Vitas provázený jedním ze svých loveckých psů. „Ten bastard dostal Najku!” zahlaholil vztekle svým mohutným dunivým hlasem. „Už mi zbývá jen poslední pes. Ale já toho parchanta zabiju, dnes anebo nikdy.”

V odpověď se zvenku ozvalo vytí tak příšerné, že se ve mně srdce na okamžik zastavilo. V obavě, že nedočkáme rána, jsem prosil Vitase, ať jenom důkladně zamkne dveře a zabední okenice. Přeskakujícím hlasem jsem mu vyprávěl, co jsem oknem spatřil. S posměchem na mne pohlédl. „Něco se ti zdálo.” a dál se věnoval nabíjení své opakovačky, nedbaje, že i zbylý pes se mu vystrašeně choulí u nohou.

Tu se vytí ozvalo téměř za dveřmi. Vitas, který mezitím skončil s nabíjením, vstal a vykřikl: „Tak jen pojď, pojď dál, ty mizero, uvidíme, kdo z koho!” Nato vytí utichlo a tmou se rozlehl tichý skřípavý šepot: „Však už jdu, už bylo načase!”

Dveře se rozletěly na třísky a dovnitř vpadl vlk tak obrovský, že i lesní medvěd by se před ním skrčil. Oči mu rudě plály a morda se leskla čerstvou krví. Vitasův poslední pes vyjekl a vrhl se mu v ústrety. Zdolati jej zabralo mostru asi tolik času jako volkovi na pastvě zaplácnout oháňkou dotěrného komára. Ta chvilka však stačila Vitasovi k tomu, aby zamířil a zasypal nestvůru výstřely své kulové opakovačky. Bohužel bez většího efektu. Vlk se postavil na zadní jako medvěd a začal se přeměňovat. Ke svému nemalému zděšení jsem v něm poznal příšeru z megalitu. Na víc jsem už nečekal a vyskočil oknem z hájovny. V panickém úprku jsem klopýtal přes vývraty a chvílemi až po kolena zapadal do bláta.

Ještě dlouho se za mnou nocí nesl Vitasův zoufalý křik. Dodnes nevím, jakým zázrakům vděčím za to, že namísto abych utonul v močále, jsem se z posledních sil dotrmácel na okraj Matína. První člověk, na kterého jsem zde narazil, byl strážmistr Loksa. „Co se vám stalo, vypadáte příšerně,” zeptal se mne ten dobrý muž. „Pojďte ke mně, udělám vám něco na zahřátí a pak mi povíte, co se vám přihodilo, vždyť se sotva držíte na nohou!” Pomyslel jsem si, že je to ten pravý člověk, kterému se mohu se svým příšerným zážitkem svěřit, vždyť na koho bych se měl obrátit, když už ne na policistu. Navíc jsem si myslel, soudě dle toho, co jsem o něm vyslechl od poštmistra, že vzhledem k tomu, jaký podivný život vede, by mohl mít pochopení pro věci, kterým  by se chladnokrevně uvažující civilizovaný člověk od srdce vysmál.

Bydlel nedaleko, v malém přízemním domku vedle dráhy hned za městem. Domek byl zařízen prostě a účelně, vůbec nepřipomínal typické obydlí starých mládenců. Loksa zatopil v malých kamínkách a zatímco připravoval grog, vyzval mne, abych mu vyprávěl svůj příběh. Rozechvělým hlasem jsem mu co nejstručněji v několika větách vypověděl vše, co se mi stalo od chvíle, kdy jsem opustil poštovní úřad a město Matín. Zdůrazňoval jsem, že ta příšera je nebezpečná, je mi v patách a snažně jsem jej prosil a zaklínal, ať proboha něco udělá, ať shromáždí lidi, dá vědět armádě nebo udělá cokoliv, co by přispělo k likvidaci netvora dřív, než stačí spáchat další hrůzné činy. Chvíli jen pokyvoval hlavou, skloněn v koutě nad kamínky s grogem. Pak najednou zachrčel: „Ano, něco přece jenom udělám” a otočil se ke mně.

Můj hrůzný výkřik se dotkl blednoucí oblohy. Přede mnou stál netvor z megalitu a cenil na mne své příšerné tesáky. Nyní jsem rázem pochopil, proč tak lehce dokázal pronásledovat v bažinách pašeráky. Jako v strašidelném snu slyšel jsem nyní jeho vrčivý šepot. „Neměl jste k nám jezdit, pane. Už dlouho se pracně snažím přizpůsobit se této  nesnesitelné době. Když už jsem si myslel, že mám vyhráno, zahlédl mne váš přítel jednou v lese při proměně. Musel jsem ho odstranit. Nyní jste vy jediným svědkem mé skutečné totožnosti, nic proti vám nemám, ale nemohu si dovolit nechat vás naživu, někdo by mohl vašim historkám uvěřit!” Nato se začal plížit ke mně. „Je to marné, neutečete mi, tak to zbytečně neprotahujme, brzy bude svítat.” S těmi slovy se na mne vrhnul. V poslední zoufalé vteřině jsem mu vmetl do tváře petrolejovou lampu, která stála vedle mne na stole a vyrazil ze dveří jako blesk.

Po tomto, již druhém, běhu této noci mne jitro zastihlo ve stavu mrákotného vyčerpání na zastávce železniční stanice Bezříčí. Přednosta, již zmíněný stařík, velmi přívětivý muž, se nade mnou smiloval a věnoval mi jízdenku na cestu zpět do civilizace, dokonce odmítl i mé zlaté hodinky, jimiž jsem chtěl za svou cestu zaplatit.

Od té chvíle putuji z místa na místo a stále nenacházím pokoje, zvláště za nocí jako je tahle…

 

Proboha, co to bylo – ten podivný šramot tam dole v zahradě? A znovu, ne nemohu se mýlit, ta dvě rudá světla, to není sousedův kocour, jsou příliš vysoko. A teď… to příšerné vytí, ach proboha, kde mám revolver…?

 


názor redakce
Hned od začátku je jasné, že Užovkář napsal dílko z kategorie Klišoidní. Samozřejmě to není na škodu, povídky vystavěné na obehraných klišé jsou výborným nástrojem k pilování stylu začínajícího autora a jejich publikování na internetu je nejlepším způsobem získání ohlasu na ně. Není vždy nutné nové a neotřelé téma. Naopak je docela příjemné číst klasický hororový příběh, u něhož je předem jasné, jak se bude vyvíjet. Čtenář nemusí čekat žádná překvapení a může si lépe vychutnávat způsob, jakým si autor hraje se slovy, aby nám příběh zprostředkoval. Během čtení povídky Hájovna se o nějakém vychutnávání mluvit nedá. Autor nám předhazuje souhrn nejotřepanějších hororových klišé, aniž by se snažil je nějak oživit nebo ozvláštnit. Musím zde zopakovat doporučení, které jsem již nedávno použil: nechte povídku uzrát. Odložte ji po napsání na měsíc do šuplíku a pak se k ní vraťte. Pokud by to autor udělal, snad by vypustil nepravděpodobně znějící popis popravčího megaliticko-kultovního místa a snad by se mu podařilo vylepšit spád příběhu, protože celkově povídka působí dojmem, že byla psána narychlo. Jednu velkou chválu jsem si ale na konec přece jen pošetřil. Díky za české prostředí. Kdyby se ten dvoumetrový vlkodlak proháněl po americkém státě Maine, musel by ho vlastnoručně odstřelit sám Stephen King.
Petr Holfeld
23.3.2005
hodnocení redakce: 30%
přečteno 3 x, staženo 3 x
     
Všechna práva autorů děl v sekci Pennywise! vyhrazena. Hlasování je možné až po vaší registraci a přihlášení.

komentáře
Odeslání příspěvku do komentářů je možné i bez vaší registrace.

Podsekce
PENNYWISE! POVÍDKY
JAK POSLAT POVÍDKU
PENNYWISE TOP!
PENNYWISE SOUTĚŽ
 
Změň skin:  
Francouzská pečínka
Televizní maniak
Hájovna
Čím chci být
Život potraceného

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Hodnocení
56.8% (19 hlasů)
Vaše hlasování:
Hlasování je možné až po přihlášení uživatele
  p o d r o b n ě
Web si právě čte 1 člověk

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2018, Všechna práva vyhrazena