HOROR.revue - speciál československého webu Stephena Kinga
Radim Janeček

Ivan Burda

 

FRANCOUZSKÁ PEČÍNKA

 

 

„Co se vám stalo, příteli?“

„Ále, to nestojí za řeč,“ ucedil muž, který si svíral paži zafačovanou obvazem a schovával ji pod kabátem, jenž se v oblasti ramene barvil sytým nachem.

Samuel toho muže znal jenom od vidění. Občas se potkali a kývli jeden na druhého. Inu, to se lidem stává, když bydlí ve stejné čtvrti. Tohle setkání pustil z hlavy a dlouhým krokem vyšlápl směrem k předměstí, aby někde zahnal pocit žízně a hladu.

Domy v úzké uličce, jíž právě kráčel, se shýbaly jeden k druhému, jako by se o sebe měly každým okamžikem opřít. Na kočičích hlavách se třpytil listopadový déšť, v němž se odrážel bledý líc měsíce schovaného za věží radnice. Vzduch byl prosycen zápachem stoky a tlejícími těly utonulých krys, které vyplavil poslední déšť. Samuel si vyhrnul límec a dopnul kabát, neboť syrové počasí bylo toho večera nepříjemné a dávalo tušit blížící se zimu. Zasunul ruce do kapes svých hnědých kalhot z hrubého manšestru a v jedné z nich nahmatal asi dvacet franků.

Tak akorát na slušnou večeři bez toho, abych se někde opil, pomyslel si, když si s mincemi pohrával mezi konečky prstů. V ulicích nebyla ani duše. Každý byl před tím nečasem, který venku panoval, schovaný v nějaké krčmě se džbánkem medoviny či pohárkem svařeného burgundu.

Z přilehlé ulice se ozval zvuk otevírajících se dveří a do tmy se vypotácel ovíněný muž s nejistým krokem. Něco povykoval v rodné francouzštině, ale bylo mu pramálo rozumět. Pot-au-feu, hmm, domácí kuchyně, pomyslel si Samuel, když pohlédl na průčelí hospody, ze které muž vyklopýtal. Nebyl si jistý, zda již někdy na toto místo zavítal. Každopádně jméno hostince znělo Samovým uším libě, a tak rázně vykročil, aby co nevidět seděl u stolu. Když se přiblížil k dřevěným dveřím, všiml si cedulky, která na ně byla připíchnuta.

„NEVÍDANÉ CENY“ stálo na ní. Usmál se a vstoupil dovnitř.

V nevelké místnosti vládla veselá atmosféra rozjařených hostů, kteří ťukali sklenicemi, hráli v kostky a nevázaně se bavili. Samovi se téměř okamžitě zachvělo chřípí, neboť ucítil pronikavou vůni pečínky, na niž dostal chuť.

Jeden ze stolů v potemnělém koutě místnosti byl volný. Sam k němu zamířil, svlékl si svrchník a posadil se na lavici. „Na sekeru nedáváme“ spatřil upozornění v pozadí výčepu, kde se leskly vycíděné půllitry a láhve s alkoholem všech chutí, barev a původů. To už se k Samovi ale blížil vrchní.

„Čím posloužím, monsieur?“ zeptal se měkkou francouzštinou štíhlý muž s vysokým čelem a tmavými licousy.

Merci,“ Sam si od něj vzal jídelní lístek a prozatím si poručil škopek ke svlažení hrdla. Číšník odešel pro pivo a Samuel nahlédl do jídelního lístku.

„Prosil bych francouzskou pečínku,“ sdělil číšníkovi své přání, když mu přinesl pivo. Bylo zvláštní, že u žádné položky v jídelníčku nestála cena, ale Samuel se touto drobností nemínil zabývat, neboť si vybavil cedulku, kterou četl na dveřích, když vstupoval.

Číšník pokynul na znamení souhlasu a odešel do kuchyně; jídelní lístek zastrčený v podpaží. Samuel upíjel pivo a pozoroval dění v krčmě. Zrovna sledoval muže hrající Oko, když  ucítil vůni pečínky, kterou mu číšník přinášel.

Bon apetit,“ řekl, když chutně vyhlížející pokrm Samovi položil přímo pod nos. Pak zmizel jako úsměv z tváře pokořeného politika a věnoval se dalším hostům.

Hmmmm, pomyslel si Sam a pustil se do jídla. Když lahodná sousta převaloval na jazyku, huboval v duchu sám sebe za to, že tak dlouho opomíjel hostinec, který musí mít široko daleko věhlas.

Jídlo bylo znamenité.

Samuel si ubrouskem otřel ústa, dopil pivo, odstrčil talíř a pohledem upozornil vrchního, že se chystá platit. Číšník, když to uviděl, vytáhl ze zástěry proužek papíru, tužku a jal se účtovat.

 

Pivo … … … … … … … … 20,-

Francouzská pečínka … …  50,-

Celkem … … … … … … …  70,-

 

Když skončil se sumírováním, zastrčil si tužku za ucho a přistrčil lístek Samovi.

„Pardon?“ zeptal se Sam. ,,To musí být nějaký omyl.“ Uvědomil si tíživost situace, neboť v kapse měl prostých dvacet franků, za které by ostatně povečeřel ve kterékoli podobné hospodě na půdě Paříže.

„Něco není v pořádku? Jedenkrát pivo za dvacet a jedenkrát pečínka za padesát,“ odpověděl vrchní. „Rovných sedmdesát franků.“

„Ale…“ dralo se Samovi z úst, „na dveřích stálo, že…“

„Přesně tak – nevídané ceny,“ pomohl mu číšník.

Samuel vstal, aby prohledal kapsy. Na dubovou desku stolu položil dva desetifranky a natáhl se pro svůj kabát, přehozený přes opěradlo lavice. Zalovil ve všech kapsách a brzy na stole přibyly další čtyři mince v celkové hodnotě pěti franků. Číšník vyčkával a pohlédl na upozornění za výčepním pultem, které jinými slovy říkalo to, o čem hovoří známé pořekadlo Bez peněz do hospody nelez. Samuel si toho pohledu všiml a vymlouvavě se rozhlédl po krčmě.

Nikdo mu nevěnoval pozornost.

„Bohužel u sebe tolik nemám. Skočím si domů a za chvíli vám zaplatím,“ řekl nakonec, když nespatřil nikoho známého, kdo by jej mohl založit. V tónu, jímž to pronesl, mohl číšník číst jediné: Takovou zlodějinu jsem jakživ nezažil.

„To by mohl říci každý, pane Visley. To by mohl říci každý.“

Odkud zná mé jméno? Podivil se Samuel a v očích se mu na krátký okamžik objevil strach spolu s nejistotou. Číšník si toho zřejmě všiml a na tváři vykouzlil pobavený úsměv, který odhaloval jeho dlouhé žluté zuby.

„Můžete mi věřit. Přísahám, hned jsem zpět!“

„Lháři rádi přísahají,“ pronesl nesmlouvavě číšník. „Lháři rádi přísahají,“ a probodával Samuela svým pronikavým pohledem.

„Nemůžu za to, že nemáte v jídelním lístku uvedeny ceny,“ ohradil se Sam a věřil, že teď konečně triumfoval.

„Jakpak že ne?“ podivil se číšník. „Pojďte se mnou, přesvědčím vás, že se mýlíte. Naše pivo vám jistě zastřelo zrak,“ dodal a nabídl Samuelovi paži.

Sam i číšník propluli mezi ostatními hosty, aniž by je kdo zpozoroval.

Prostory kuchyně v místnosti za výčepem nevypadaly tak útulně jako nálevna samotná. Zdi byly pokryté zašlými kachlíky v barvě slonoviny a na některých se leskly skvrny nedbale setřené krve. Podlaha se sbíhala k odtokovému kanálku uprostřed místnosti, kam zrovna mířil proužek něčeho tmavě červeného. Sam pohlédl do míst, odkud se linka krve táhla a spatřil starou lednici se špatně těsnícími dveřmi a odcházejícím kompresorem.

„Prosím,“ ozval se odněkud zdáli hlas a Samuel si uvědomil, že mu číšník podává kožené desky s jídelním lístkem.

„Uh, jistě,“ vzal si, co mu číšník podával.

„Pohlédněte sám,“ řekl ten hlas, co už nezněl tak přívětivě, jako když jej Samuel slyšel poprvé.

Za každým jídlem byla tučnými číslicemi uvedena cena.

„Ale…“ nezmohl se Sam na víc.

„Došla vám slova, pane Visley? Nebojte se, to se hned pozná, když je někdo v koncích.“

Za Samovými zády se ozvalo zakašlání. Sam se lekl a klopýtl vpřed.

„Mchr, mchr, mchr,“ odkašlal si znovu hlavní kuchař, který do Sama vrazil svým obrovským břichem.

„Tony?“

„Ano, šéfe?“ odpověděl kuchař druhému muži, jímž byl číšník i majitel v jedné osobě.

Ten pohlédl k jediným dveřím místnosti, jimiž před chvílí i se Samem přišel. Tony, jak se ten velký kuchař s trojitým podbradkem jmenoval, se natáhl po háčku na zdi a jedním škubnutím oddělil kuchyni a nálevnu zatahovatelnými dveřmi.

Oba se usmáli. Jediný, kdo se v tu chvíli nesmál, byl Sam.

„Jak jistě víte, pane Visley, v našem podniku máme rádi především solventní hosty. Pro ty ostatní tu není místo.“

Sam polkl. V krku se mu utvořil těžký knedlík.

„Ale nicméně i s takovými, jako jste vy, počítáme. Že ano, Tony?“

Vous voilá dans de beaux draps, mon vieux,“ zasmál se kuchař. Jinými slovy to znamenalo, že se Samuel dostal do pěkné bryndy.

„Abychom váš dluh smazali, budete nám muset nahradit, co jste pojedl. Pivo jste zaplatil, ale na pečínku už pánovi nezbylo, nemám pravdu?“ zasmál se číšník. Potom se k Samovi otočil zády a přecházel po podlaze ode zdi ke zdi.

Alors, que fait-on? Tak co budeme dělat?“ brumlal si sám k sobě za chůze. Poté si Samuela prohlédl a luskl prsty v osvíceném gestu,

„Mám to! Tony?“ pohlédl směrem ke zdi za kuchařovými zády.

Ten se otočil a sňal ze zdi sekeru – obrovský nástroj s dlouhým toporem. Ostří se lesklo, jak po něm klouzaly odrazy zářivek u stropu.

„Hohó!“ zasmál se Tony. Potom sekeru odložil vedle sporáku. V rohu kuchyně stál obdélníkový stůl. Kuchař jej přesunul do středu místnosti, přímo pod světla. Potom drapl Samuela za klopy a přirazil jej na desku stolu.

Samuel, který začínal tušit něco divokého, se začal zmítat, leč proti ocelovým stiskům hlavního kuchaře měl pramálo šancí. Kopal nohama, křičel, škubal pažemi. Nic nebylo platné. Všechno snažení přišlo vniveč. Šéf podniku (číšník) zašátral prsty pod deskou stolu a vytáhl čtyři řemeny. Dva sloužily k upnutí rukou, další dva k upnutí nohou.

Voilá,“ zvolal, když byl s přípravami u konce. „A teď si vezmeme, co nám patří!“ dodal.

Ve chvíli, kdy se Tony chopil ocelového nástroje, který obvykle visel na zdi, začal Sam křičet jako prvorodička. Když se Tony napřáhl, zavřel Sam oči a stiskl zuby. Sekera dopadla na stůl a zaryla se do dřeva. Cosi odskočilo na podlahu a narazilo do sporáku.

Samuel otevřel oči a spatřil vrchního, který nebyl tak bodrý, jak se zpočátku mohlo zdát, že si z tváře otírá cákanec krve. Potom Sam pohlédl na své tělo. Tam, kde dříve měl levé koleno, byla teď zabořená čepel sekery. Bolest už vyšplhala až do mozku a Samuel začal ječet. Těžko říci, zdalipak šokem či bolestí. Nejspíše obojím. Ta pravá bolest ale stále čekala kdesi v povzdálí. Noha mu krvácela, pomyslel si, že jestli s tím něco neudělá, vykrvácí nadobro.

„Nešijte sebou tak,“ rozkázal vrchní a natáhl se někam pro kbelík se solí. Vzápětí polovinu kbelíku vysypal na Samuelovu končetinu, která se proměnila v krvácející pahýl. Bolest to byla strašlivá, nicméně zacelila ránu.

Než Sam omdlel, spatřil Tonyho, jak něco zvedá z podlahy a odchází  to uložit do skomírající ledničky. V lednici Sam zahlédl asi tucet lidských periferií. Mezi nimi také paži onoho muže, kterého čas od času potkává v ulici. Byl si jistý, že musí patřit zrovna jemu – to tetování si přeci nemohl s ničím jiným splést.

Potom Samuel omdlel.

 

Přes tvář jej plácaly ruce pana vrchního, který se doširoka usmíval. „No tak, proberte se, člověče. Kdo by čekal, že nám tu omdlíte? Viď, Tony?“

Tony se usmál taky. Zástěra, kterou měl na hrudi se leskla čerstvou krví. Mojí krví, pomyslel si Samuel.

„No, pojďte. Opatrně, ať neuklouznete,“ pomáhal Samovi Tony ze dveří hostince. Řemeny i sekera byly tatam. Samuel se opíral o staré koště a kulhal pryč, směrem ke svému domovu.

„Přijďte zase!“ volal za ním pan vrchní i kuchař Tony a oba se usmívali. „Přijďte zase!“

Samuel se pomalu vzdaloval a nechával za sebou v čerstvě napadlém poprašku prvního sněhu stopu jediné nohy.

Kdykoliv by mohl přísahat, že ještě než se mu Pot-au-feu ztratila za zády, zaslechl: „Vepřové kolínko, pane vrchní!“

Oui, monsieur! Ano, pane!“

A pak se ozval skřípavý zvuk dveří lednice, odkud Tony vytahoval čerstvé suroviny.

 

                                                                                                                                                                                                                                                                              (27.-28. 8. 2004)


názor redakce
Tak se nám trochu rozmáhá kanibalismus, klasický to hororový prvek. Ivan Burda si s ním poradil pěkně, i když nevystoupil nad svou obvyklou úroveň. Ta je velmi dobrá, ale cosi jí chybí. Zmíněné rezervy vidím v konečné úpravě textu. Namátkou bych zmínil neobvyklý výraz "škopek", který zní jako z brněnské televizní reklamy. Nebo cituji: "Nic nebylo platné. Všechno snažení přišlo vniveč. Šéf podniku (číšník) zašátral prsty pod deskou stolu…" Opakování téhož jinými slovy nemá smysl. Při konečné úpravě by se autor měl rozhodnout jen pro jednu formulaci a druhou bez milosti odmazat. V některých případech by tak mohl vybrousit dobrou povídku se vším všudy. Na čtenáři by pak zůstalo vychutnávání další varianty zpracování klasické zápletky.
Ivan Burda
23.3.2005
hodnocení redakce: 80%
přečteno 6 x, staženo 7 x
     
Všechna práva autorů děl v sekci Pennywise! vyhrazena. Hlasování je možné až po vaší registraci a přihlášení.

komentáře
Odeslání příspěvku do komentářů je možné i bez vaší registrace.

Podsekce
PENNYWISE! POVÍDKY
JAK POSLAT POVÍDKU
PENNYWISE TOP!
PENNYWISE SOUTĚŽ
 
Změň skin:  
Francouzská pečínka
Televizní maniak
Hájovna
Čím chci být
Život potraceného

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Hodnocení
76.3% (30 hlasů)
Vaše hlasování:
Hlasování je možné až po přihlášení uživatele
  p o d r o b n ě
Web si právě čte 1 člověk

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2018, Všechna práva vyhrazena