HOROR.revue - speciál československého webu Stephena Kinga
Radim Janeček

Martin Kolář

 

KOUSEK LESLIE WILDOVÉ

 

Ilustrace: Radim Janeček

 

Ráno jsem našel ve vaně ještěrčí ocas. Ještě se kroutil, když jsem se ho dotýkal. Babička nadávala a vyhodila kočku na zahradu, ale já vím, že ho nedonesla kočka.

Předevčírem ráno tam byla tlustá červená larva.

A předtím ozdobný knoflík. 

Jmenuji se Benton Ennis a mám rád dárky.

Kdybyste bydleli v Gartloonu, znali byste Leslie Wildovou.

Museli byste ji znát, i kdyby jste byli slepí, protože o Leslie věděl každý. Říkali, že je jako panenka a opravdu byla. Katz říkal, že taky jako panenka mluví, protože, když ji položíte na záda, řekne: „Ahoj, jsem Leslie. Udělej mi to, ale buď hodnej.“

Podle mě tohle panenky neříkají.

Když byla Leslie malá, vozil jsem ji na zádech. Dokonce jsem ji nosil do školy. Jsem sice o rok mladší, ale o moc větší. Byl jsem největší ze třídy, než mě Marcus Duvall odvezl do města na testy a řekl mi, že můžu zůstávat doma s babičkou Hannah. Ale já jsem stejně chodil do školy, i když jsem jenom myl tabuli, nosil křídy nebo ořezával tužky. Všem jsem ořezal tužky do špičky, ale píchali mě s nima do břicha, tak jsem je ořezával jen trochu.

Čekával jsem na Leslie před školou a chodil jsem s ní k nám domů. Babička jí dala oběd a dívala se, jestli všechno sní a jestli mi nedává ochutnat. Když byla máma ve městě, tak jsem směl jíst jenom zeleninu, ovesné vločky a celozrnný chleba, abych nevypadal jako Faty Arbuckle, ten komik, ale myslím si, že jsem tak stejně vypadal. Nevadilo mi to. Když jsem byl velký, mohl jsem Leslie Wildové dělat ochránce.

„Hej, hroudo burákovýho másla,“ křičel na mě Katz Weinberg. Toho jsem neměl rád a Leslie taky ne. Smál se mi a posílal Buda Figgise a Grega Stillsona, aby mi změřili tloušťku. To mi pak Bud nebo Greg vrazili pěstí do žaludku a řvali smíchy.

„Jo! Katzi, zabořila se pořádně hluboko!“

„Katzi, to bys nevěřil. Měl jsem ji tam až po loket!“

Katz říkal Leslie, aby mu ukázala švestky, ale Leslie s sebou nikdy žádný švestky neměla.

„Hej, Leslie, ukaž nám ty tvoje švestky!“ řval Weinberg. Jmenoval se Ottis, ale nikdo mu tak neříkal, protože Katz to všem zakázal. Chtěl, aby mu všichni říkali Katzi, protože na západní frontě je klid. Nevím, jak to spolu souvisí, ale je fakt, že mu tak všichni říkali.

„Seš nadrženej, co?“ posmívala se Katzovi Leslie. „Najdi si nějakou dýni.“

„Tak nám ukaž jabka, když nemáš švestky,“ řvali Bud s Gregem a chechtali se tomu.  

„Vystrč na nás ty svoje melouny!“

„Radši pojď pryč, Leslie.“

Bál jsem se, abych Katzovi nenamlátil, protože bych ho mohl zabít. Proto taky babička nechtěla, abych moc jedl.

„Jednou někoho zabiješ, Benny,“ říkala, když se dívala jak polykám sendviče, ani je nemusím moc kousat.

„Nezabiju, babi,“ říkal jsem s plnou pusou.

„Zabiješ a neodmlouvej,“ říkala babička a nikdy mi nedovolila jíst burákovou pomazánku, když máma nebyla doma.

Babička říkala, že Leslie má tatínka v penziónu, kde je o něho postaráno. Musí tam být, protože měl jednou večer Leslie moc rád. Až ho pustí, tak nesmí do Gartloonu přijet, protože by ho rovnou strčili zpátky. Řekl jsem babičce, že nechci do penziónu a proto musí pochopit, když ji budu mít rád jenom trošku.

O Leslie se stará její teta, paní Connellyová, jenomže to moc neumí, protože má moc koček. Za paní Connellyovou chodí na srazy Klub přátel němé tváře a sype kočkám granule.

Leslie mi napsala seznam, jako když jdu nakupovat, ale byl to seznam lidí. Na první stranu napsala všechny, kdo si na ni směli sáhnout, a na druhou stranu zase ty, co na ni sahat nesměli. Nevěděl jsem, jestli se hodí, aby na Leslie někdo sahal, ale řekla, že to myslí ve vší počestnosti.

Vždycky v úterý se chodím hlásit.

                     „Buď zdráv, Bentone,“ říká Marcus, když vejdu do jeho kabinetu. Líbí se mi, protože je jediný, kdo mi říká Bentone a kdo říká buď zdráv.

„Jak se máš, Bentone Ennisi?“ ptá se vždycky. Já vždycky říkám, že dobře, protože podle mě lidi stejně nechtějí slyšet, že se někdo má špatně. Někdy říkám, že se mám nic moc, ale to se pak Marcus moc vyptává.

Musím se hlásit, aby o mě byl přehled a Marcus mohl napsat zprávu. Dřív se čekalo, kde co vyvedu, ale co jsem začal přibírat, mám klid. Marcus říká, že vypadám dobrácky, což je prý výhoda. V Gartloonu byly dřív obavy, jestli nebudu nebezpečný. Máma pracuje v Canyonu a jezdí domů každý druhý pátek. Někteří lidé chtěli, aby mě dala do ústavu, ale nemáme na to peníze. Babička Hannah je o hlavu menší než já, ale zvládne mě dobře. Udělám co řekne, ale neříkám jí, na co se nezeptá. Říká mi Benny, jako kdybych byl malý kluk.

Marcus se vždycky ptá, co holky.

„Dobrý, ale od Peggy Swantonový se držím dál. Poradila mi to paní Swantonová,“ řekl jsem. Milo z bistra říkal, že ta pizda Swantonová by potřebovala vyšukat. Nejsem tak hloupý, abych to vykládal Marcusovi, ale myslím, že je to pravda.

„Mně se Peggy vůbec nelíbí,“ říkám.

„A kdo se ti líbí, Bentone. Mám hádat?“

To není fér, protože Marcus jednou viděl, jak se držím za ruku s Leslie Wildovou.

Pak vyprávím o různých věcech, které jsem přes týden dělal. Marcus říká, že to je terapie.

„Leslie se mě ptala, kam chci doplout, až si jednou postavíme loď. Řekl jsem, že do New Yorku nebo do Hollywoodu. Leslie řekla, že by chtěla někam, kde by měla svůj dům, jenže se nemohla rozhodnout, kde by to mělo být.“

Měli jsme u řeky tajné místo. Dalo se tam dojít jedině tak, že jste měli loďku nebo jste si sundali boty.

„Na jednu stranu chci bydlet v horách, protože je tam daleko vidět a je tam nejlepší vzduch,“ plánovala si Leslie. „Jenže taky chci bydlet u řeky a taky u jezera. Řeka je něco jinýho než jezero. U řeky sedíš a čekáš co ti přinese, zatímco na jezeře zase můžeš plachtit. Tak nevím.“

Leslie se nikdy neuměla rozhodnout. Nikdy nevěděla, jakou si má dát zmrzlinu. Nechodila do bistra, protože si nemohla vybrat, který koláč chce. Jednou mi řekla, že chce všechno. Všechny koláče a všechny zmrzliny.

„Chci je všechny,“ říkala vždycky Leslie, když mi psala nový seznam, protože ten starý se mi v kapse zmačkal a zašpinil od čokolády.

Jednou jsem Marcusovi vyprávěl, jak strašně chci takový malý traktůrek, jaký má pan Hodgson na píci. Povídal jsem mu o tom traktoru každé úterý nejméně půl roku, ale Marcuse to vůbec nenudilo. Opravoval přitom písemné práce a usmíval se. Říkal, že je hezké mít nějaký sen, ale nikdy nesmíme něco moc chtít. Když prý něco moc a moc chceme, úplně fakt hodně strašně moc, říkal Marcus, tak to nikdy nedostaneme.

„Nejlepší je, chtít to jenom tak trochu, nebo skoro vůbec, a uvidíš, že to jednou přijde samo,“ říká Marcus.

No, nevím. Asi dva roky už ten traktor skoro vůbec nechci a pořád ještě nepřišel.

Marcuse mám hodně rád. Neříká mi, abych se nehrbil a utřel si pusu, ale mluví se mnou úplně vážně. A vůbec nedělá stranou opičky jako Joshua Lonegan z bistra, když se tváří, že se mnou mluví vážně.

„Jo, Beníku, tendle táč je fak dobrej táč,“ říká a myslí si, že asi nevidím, jak jedním okem mrká na Mila, že maracujový táč je mnohem ošklivější než obyčejný jablečný táč.

Marcus na nikoho nemrká a klidně mi řekne, že máma si našla v Canyonu přítele. Když musela babička Hannah do nemocnice na operaci, tak mi to Marcus řekl velice opatrně. Potom telefonoval mámě, že jsem statečný hoch, ale já jsem stejně měl o babičku strach.

Marcus Duvall se také staral o Leslie Wildovou, když byla malá a říkalo se, že musí jíst kočičí granule, aby neumřela hladem. Taky musela vyprávět všechno za celý den a dostávala za to od Marcuse čokoládové tyčinky. Já už prý nejsem tak malý, takže tyčinky nedostávám.

Marcus po mně posílá Leslie legrační psaníčka. Podá mi je a zamrká.

„Buď zdráv, Bentone Ennisi.“

Věří mi, že si je nečtu a já si je opravdu nečtu. Stejně jsou v zalepené obálce. Dám je Leslie a ona si je strká za tričko.

V pondělí večer někdo zavraždil Lucy Parkerovou. Našla ji kamarádka. Přišla si k ní napsat matematickou úlohu a našla Lucy v jejím pokoji, jak leží v krvi a má uřezanou nohu, která ležela vedle. Někdo na tu nohu dal razítko TVOJE PRAVÁ NOHA. Nejhorší bylo, že Parkerovi byli doma a neslyšeli vůbec nikoho přijít ani odejít, ani žádné řezání. Šerif Tanner řekl, že to je záhada a všechny noviny napsaly, že to je záhada.

Babička Hannah řekla, že je to hrůza.

Leslie se mě druhý den zeptala, kdo si myslím, že je vrah.

„Myslím, že je to záhada,“ řekl jsem.

„Já myslím, že to byl pan Tyke.“

Pan Tyke bydlel na tmavém konci Gartloonu. Na straně pastvin je světlý konec města a u lesa tmavý. Dům pana Tykea je úplně v lese. Babička Hannah říkala, že pan Tyke je chudák, protože mu všichni umřeli. Když umřela paní Tykeová a malá Betsy, tak otrávil psa i sebe, ale málo. Leslie říkala, že napůl umřel a ta jeho mrtvá půlka zavraždila Lucy Parkerovou.

„Když půjdeš se mnou, tak ti něco koupím,“ řekla Leslie.

Tak jsme šli.

Na tmavý konec Gartloonu se jde dlouhou ulicí, plnou hezkých aut a trávníků, o kterých jsem si dřív myslel, že jsou to koberce. Taky tam mají zavlažovací zařízení a teď tam běhalo několik dětí a ječely, když na ně stříkala voda. Potom trávníky skončí a dál už je tráva dlouhá. Je tam husté křoví a několik stromů. Cesta je tam čím dál rozbitější a v lese už je úplně rozbitá. A tam bydlí pan Tyke.

Zůstali jsme stát u schránky. Byla to taková ta dřevěná krabice, která vypadá jako krmítko pro ptáky. Písmenka nebyla namalovaná barvou, ale vypálená přímo do dřeva. Vypadalo to pěkně.

Dům byl oprýskaný a měl tmavá okna.

Strašně jsem se bál.

Leslie řekla, abych zazvonil a zeptal se pana Tykea, jestli nezabil Lucy. Pak se šla schovat za dřevník. Nevěděl jsem, co udělám, jestli pan Tyke řekne ano. Zazvonil jsem a čekal.

Pan Tyke se objevil nejdřív v okně a potom vyšel na verandu. Jedna půlka jeho obličeje vypadala divně. Měl zavřené oko a z koutku pusy mu tekly sliny. Utřel si je do rukávu.

Mluvil jako kdyby měl něco v puse.

„Mladý Ennis? Proboha, vypadáš jako pytel rajčat.“

To se mi nelíbilo.

„Co chceš?“

„Mám se zeptat, jestli jste nezabil Lucy Parkerovou,“ vyhrkl jsem.

Pan Tyke se na mě podíval jako Katz Weinberg, když mě svalí a dá mi nohu na břicho.

„Koho? Poslouchej, Ennisi, určitě zabiju tebe jestli okamžitě nevypadneš. Je ti to jasný!“

Otočil jsem se, jestli mi Leslie nepomůže, ale neviděl jsem ji. Pan Tyke se taky podíval k dřevníku a uplivl si. Jen tak tak, že mi to nespadlo na botu. Šel do domu a než zavřel dveře, zakřičel na Leslie. Nechápu, jak o ní věděl.

„Vrať se do pekla, Leslie Wildová!“

Leslie se pak mohla uchechtat. Taky řekla, že jsem kanón a koupila mi za odměnu burákový máslo, ale jenom tu malou plechovku.

Evellyn McCluskiovou zavraždil ten vrah ve vaně. Leslie říkala, že vrazi vždycky někoho zavraždí ve vaně, protože to je atraktivní pro noviny a do televize. Šerif Tanner prohlásil, že oběť byla uškrcena, stejně jako Lucy Parkerová, a poté jí byla odříznuta některá část těla. Novináři to chtěli přesně, ale šerif řekl, že ne. Ptali se na razítko, ale šerif nic neřekl a odstrčil mikrofony. Viděl jsem to večer v televizi.

Zkoušeli jsme s Leslie uhodnout, jestli ještě někoho zabijou a Leslie řekla, že je určitě na řadě.

Potom jsme přemýšleli, kdo ze seznamu by mohl být vrah a mysleli jsme si, že všichni.

Na první straně seznamu byli: Aaron Sullivan, Burt Holbein, Dave Cassidy, Ronny Doughbert, John Valick, Gary Lindsey, Joey McNeal, Billy a Thomas Cabotovi, Brian Denholm, Steven Olaffson a Serge Canetti ze školy, pan Willis, Nelson Craig z dílny Neda Grapea, Ned Grape, promítač Douglas, starý Winston Holly, Joshua Lonegan z bistra a Milo Spark taky z bistra. Jednou tam chvíli byla taky Nell Donnerová, ale Leslii mi řekla, abych ji škrtnul, protože jí to nesedí.

Na druhé straně byl Katz Weinberg, Bud Figgis a Greg Stillson.

Řekl jsem, že to určitě udělal Katz, protože jsem ho jednou viděl trápit kočku. Leslie si myslela, že to bylo už dávno. Řekla, že by toho Katz nebyl schopný.

„Je neschopnej,“ řekla.

Pak jsme odnesli na naše místo u řeky pár sedaček, které se objevily za dílnou Macka Ebberse. Leslie říkala, že jsme je neukradli, ale já si myslím, že ano. Sedělo se na nich celkem dobře. Taky jsme našli krabici od sušenek plnou ozdobných knoflíků. Některé se leskly, jiné už zezelenaly nebo začaly rezivět. Hráli jsme o ně karty a pořád jsme je někam schovávali jako poklad. Nejdřív pod břeh, pak do duté větve a taky jsme je zakopali pod zem.

Ve středu někdo zabil Sarah Hardyovou v autě jejích rodičů, přímo u nich v garáži. Pan Hardy zrovna čistil bazén a jeho žena se opalovala. Někdo si všimnul, že pes hrabe pod vratama do garáže a tam našli Sarah a její ruku. Bylo na ní razítko TO JE TVOJE PRAVÁ RUKA.

Přijelo několik pánů z FBI a chodili, aby všechno zjistili a chytili toho vraha. Jeden se mě ptal, kde jsem byl v pondělí, v úterý a ve středu večer, ale babička řekla, aby se mě na nic neptali, protože nejsem svéprávný.

Řekl jsem, že jsem byl doma a byla to pravda.

Leslie byla také doma. Už dva dny. Pořád. Paní Connellyová ji zavřela do pokoje a nechtěla ji pustit ven. Vysvětloval jsem jí, že vrah přece oběť vždycky zavraždil doma, ale tvářila se dost podezíravě.

„Nelíbí se mi, když někdo jako ty používá slovo oběť,“ řekla.

Potom Leslie pustila. Přece jenom se bála, aby nepřišel ten vrah, když Leslie v pokoji tak ječí a poslouchá nahlas rádio.

Leslie vymyslela v zajetí hru. Jmenovala se Otrávíme tetě kočky, ale nelíbila se mi.

„Já nemůžu bejt zabitá, protože tetu by to znemožnilo,“ řekla Leslie.

Takže paní Connellyová neměla doma mrtvolu.

Měli ji doma Erskinovi.

Jejich Loren šla do sklepa pro dýňový kompoty, a když se nevrátila, šla se paní Erskinová podívat, jestli tam nekouří. Loren byla mrtvá a měla na čele razítko TO JE TVOJE HLAVA a hlavu měla na polici s kompoty. Pán z FBI v televizi vysvětlil, že vrah oběti oproti očekávání ponechal levou ruku, a že z toho může vyvodit uzávěry. Jako například, že vrah má tělesnou vadu.

„Pan Tyke,“ řekla Leslie. Levá ruka pana Tykea byla úplně gumová. Měl ji strčenou do kapsy.

Tak jsme se domluvili, že budeme sledovat dům pana Tykea. Bylo to dost nezáživné, protože pan Tyke nikam nechodil, natož aby někomu uřezával hlavu. Seděl jsem v křoví a Leslie mi nosila sendviče. Jenže pak jsem všechny snědl a hrozně jsem se potřeboval napít. Leslie pořád nešla, takže mě napadlo, že asi musí krmit kočky nebo psát s tetou dopisy Spolku pro ochranu zvířat.

Měl jsem žízeň a brněly mě nohy. V domě pana Tykea se rozsvítilo vedle kuchyně. Jinak nic. Rozhodl jsem se, že pan Tyke nikoho nezavraždil a šel jsem se napít k Milovi do bistra. Vždycky říkal, že mě zve, ale já jsem věděl, že babička Hannah mu pak všechno zaplatí.

Dal jsem si mangový džus.

„To je děsná sračka, Benny,“ říkal Joshua Lonegan s vážnou tváří. „Zabije tě to.“

Stejně jsem si to dal, protože jsem viděl jak Josh na Mila cuká okem. Vypil jsem hned dvě skleničky.

Pak jsem šel zpátky do křoví, kde bylo moje stanoviště číslo jedna. To vymyslela Leslie. Seděl jsem tam alespoň dvě hodiny a zase jsem dostal hlad, když se najednou otevřely dveře domu pana Tyka a v nich se objevil pan Tyke.

Myslel jsem si, že jde určitě vraždit.

Šel přímo k mému křoví.

Musel jsem se zmáčknout v rozkroku, abych se nepomočil.

Jenže pan Tyke mi donesl sendvič. Rozhrnul větve a podal mi ho na malém tácku. Řekl, že by mi donesl dva, kdybych nevypadal jako dýně.

Potom ukázal na plot u domu.

„Víš kdo ho dělal, Bentone Ennisi? Víš kdo stavěl ten plot?“

Byl to teprve druhý člověk, který mi říkal Bentone. Ten první byl Marcus Duvall.

„Je to divný, ale ten plot stavěl tvůj táta,“ povídá pan Tyke. „Když se na tebe tak dívám, tak je to asi jediná věc, kterou udělal pořádně.“

Můj táta byl povaleč. Když chtěl, tak u někoho pracoval, aby měl peníze na pití. Když nechtěl, tak nepracoval a kradl pití v obchodě. Byl pořád ve vězení a jednou byl dokonce až v New Yorku. Umřel, protože mu praskl vřed v břiše.

„Večer mi řekl, že přestane pít a najde si práci. Ráno si uvázal kravatu a umřel. Žil moc dlouho na dluh, Benny,“ vyprávěla mi babička Hannah. „Bůh mu už nechtěl počkat.“

Řekl jsem panu Tykeovi, že ten sendvič je dobrý, i když byl jenom s máslem a paprikou. Ani kousek salámu.

„Teď běž domů. Můžeš dělat spousty užitečnejch věcí, když se nebudeš tahat s Les Wildovou.“

Povídal Les? To jsem ještě fakt neslyšel.

„My se někdy s Leslie držíme za ruce.“ Nechtěl jsem se chlubit, ale přišlo mi, že je to důležitá informace.

„Tak si je potom vždycky dobře umej,“ poradil mi pan Tyke a šel s prázdným táckem zpátky do domu.

Přišlo mi zvláštní, že pan Tyke má rady jako babička Hannah.

Šel jsem hledat Leslie, abych jí řekl, že pan Tyke vůbec nešel nikoho zabít, a že mi dal sendvič. Jenže jsem jí to neřekl.

Myslel jsem si, že Leslie bude na našem tajném místě u řeky, a kdyby tam nebyla, mohl bych se aspoň podívat, jestli je náš poklad dobře schovaný.

Jenže už po cestě jsem slyšel, že pod naším stromem někdo je. Slyšel jsem smích a znělo to vesele. Myslel jsem, že třeba někdo mohl najít náš poklad. Tak jsem se pomalu plížil rákosím za strom. Srdce mi tlouklo jako buchar v dílně Neda Grapea.

Nejdřív to vypadalo jako někdo, kdo má čtyři nohy. Uviděl jsem je za jednou sedačkou, ale zbytek zakrývalo opěradlo. Tak jsem šel víc dopředu, abych viděl, ale kopl jsem do plechovek, který jsme tam s Leslie nastražili kvůli zlodějům.

Ze sedačky vyskočil Katz Weinberg. Úplně nahatý!

„Ty hnusnej kriple,“ zaječel. „Říkala‘s, že čumí k Tykeovi do okna!“

Za ním vstala Leslie. Byla taky nahatá a držela se rukama za hrudník. Nebylo divu, když na ní Katz Weinberg ležel.

„Ahoj, Benny. Jak to, že nehlídáš?“ ptala se Leslie a hledala tričko, které viselo dost vysoko na jedné tenké větvi našeho stromu.

„Nečum na ní, psychouši,“ řval Weinberg a málem se přerazil, jak rychle strkal nohy do kalhot.

Leslie našla kalhoty.

„Benny, já ti to všechno řeknu…“

Najednou jsem si vzpomněl, že Katz je na druhé straně seznamu. Úplně jsem zrudnul vzteky. Leslie mi jednou řekla, že kdyby se jí Katz Weinberg dotknul, tak mu mám ulámat pazoury a pak ho s nima profackovat.

Tak jsem vyrazil.

„Benny!“ volala Leslie, ale zbytečně.

Jenom si pamatuju, jak se Katz přibližoval. Byl u mne rychleji než zeď, do které jsem jednou narazil, když jsem jel z kopce na kočárku. Jenže teď jsem byl zeď já a narazil do ní Katz Weinberg.

V televizi, když se dva perou, tak na ně lidi křičí „Rozcupuj ho“ a „Zatluč ho do podlahy“. Najednou jsem si na to vzpomněl. Zvedl jsem Katze ze země a nesl ho ke stromu, abych s ním praštil o kořeny. Byl lehký jako babička Hannah a lapal po dechu.

„Benny, pusť ho!“

Leslie se mi pověsila zezadu na krk a strčila mi prsty do očí. To mi teda vadilo nejvíc. Pak se mi Katz najednou vysmeknul a já jsem se svalil na záda. Pořádně ve mně hrklo. Zrovna jsem se zvedal, když jsem si vzpomněl na Leslie.

Ležela pode mnou zmáčknutá mezi kořeny. Viděl jsem, že má úplně bílá prsa.

„Nedejchá!“ zařval Katz. „Ona nedejchá!“

To byla pravda. Myslím, že se tak lekla, když jsem na ní padnul, že z ní vylítnul všechen vzduch.

Jednou jsem nakopl kočku paní Connellyové. Poradila mi to Leslie. Ta kočka sebou praštila o zeď vedle okna a pak ležela jako mrtvá. Jako teď Leslie. Jenomže, když jsem ji vzal za ocas a zatřepal s  ní, najednou sebou začala mrskat a pěkně mě škrábla do ruky.

Katz zvedal Leslie ruce nahoru a dolů. Vůbec nevěděl, co má dělat.

Já jsem to věděl.

Katz ji vzal do náruče, ale pořád s ní jenom chodil kolem ohniště a něco mumlal. Také si myslím, že brečel.

„Půjč mi ji. Já s ní zatřepu,“ povídám.

A Katz mi ji půjčil. Kdybych po něm chtěl nějakou hračku, nebo třeba zmrzlinu nebo tak, určitě by se jen chechtal. A tu hračku by rozbil o zeď, abych ji nikdy nedostal.

Leslie nebyla žádná hračka. Vzal jsem si ji a pořádně pevně ji chytil za nohy. Pak jsem ji pověsil hlavou dolů a trochu jsem s ní zatřepal.

Potom víc.

A pak hodně.

S tou kočkou to tenkrát byla větší legrace, ale byl jsem rád, že Leslie není mrtvá. Ani mi nevadilo, že mám pozvracené boty. Utřel jsem si je do trávy.

Potom jsem chtěl, aby mi Leslie řekla, že nikdy neumře.

„Slibuju, že nikdy neumřu,“ řekla.

Katz Weinberg se nesmál.

„Slibuju, jako že je Bůh. Viděla jsem ho,“ povídala Leslie.

Bůh je prý nějaké světlo.

Večer jsme seděli u tety Connellyové na verandě a Leslie pila kakao. Udělala mi taky. Řekla, že má Katze ráda ještě víc, než tetu Connellyovou nebo já babičku Hannah. To jsem teda musel uznat, že je to hodně. Leslie potom krasopisně napsala Katze na první stranu seznamu, ale nesměl jsem mu to říct. Taky jsem nesměl říct Budovi Figgisovi a Gregovi Stillsonovi o tom, že Leslie a Katz se mají rádi.

„Možná by to nepochopili,“ vysvětlila mi Leslie.

Myslím, že by to nepochopili určitě.

Irene Rogersová umřela, protože ji někdo uškrtil a uřezal jí ruku. Byla to ta levá ruka, co o ní mluvil agent v televizi a taky to na ní bylo napsáno. FBI řekla, že kruh se uzavírá, ale nedovedli vysvětlit, jak to, že Irene šla sama parkem, když věděla, že řádí vrah.

„Víš co?“ zeptala se mě v sobotu ráno Leslie a já jsem nevěděl. „Já si myslím, že Irene se nebála, protože nešla sama.“

„A s kým šla?“ ptal jsem se.

„S tím vrahem přece.“

 To jsem musel uznat, že na tom něco je.

Potom Leslie řekla, že Irene musela toho vraha znát, protože jinak by s ním přece nešla přes park. Takže stačilo zjistit, koho znala Irene Rogersová a hotovo.

Napadlo mě jít za Nell Donnerovou, protože znala Irene a mohla by nám něco říct.

„Ta lesbičanka?“ Leslie pokrčila nos, jako když na našem místě jednou našla chcíplou rybu.

Nell byla zrovna v kině, tak jsme museli počkat až skončí film. Doufal jsem, že nezůstane na další program. Měli jsme štěstí, protože potom hráli film s hercem, kterého Nell nesnáší. Jednou někoho tloukl baseballovou pálkou do hlavy tak dlouho, až se Nell udělalo špatně. Musela jít domů a vyzvracet se.

„Co je, příšery? Co tady čumíte?“ řekla Nell. Vždycky tak mluví. Říká coé místo co je a brej místo dobrý den. Napsala povídku Gary jede do pekla, ve které prý nějaký Gary zabije úplně všechny lidi v Gartloonu. Ten Gary je vymyšlený.

Teď jedla praženou kukuřici.

„Možná nám můžeš něco říct,“ začala Leslie, ale Nell řekla:

„Ts, tobě teda určitě ne.“

„Asi někomu povím, kam‘s mi strkala prsty,“ povídá Leslie.

„Jo? Já asi zveřejním ten tvůj pitomej seznam.“

Paní Carterová v pokladně kina se na nás dívala. Měla uši jako ostříž.

„Řekni s kým chodila Irene Rogersová a já na tebe zapomenu.“

„Iren vynech. Ta nešla s každým za skleničku banánovýho mlíka,“ řekla Nell.

„Chcípni v kanále,“ řekla Leslie a šla pryč.

Utíkal jsem za ní.

„Nech mě bejt. Nech mě!“

Kdybyste znali Leslie Wildovou, věděli byste, jak se umí vztekat. Vrátil jsem se ke kinu, ale Nell už šla pryč. Dohonil jsem ji.

Dala mi popcorn.

„Leslie si myslí, že ten vrah je pan Tyke,“ povídám.

„Kdyby zabili Leslie Wildovou, tak věřím, že to byl von,“ povídá Nell Donnerová.

„Pan Tyke na Leslie křičel, aby se vrátila do pekla.“

„Ts,“ řekla Nell. „Myslím, že Leslie se tam vrací celkem pravidelně. A líbí se jí tam.“

Tomu jsem nerozuměl. Nell mi všechno vysvětlila. Jak Ronny Biggs řízl paní Biggsovou do krku, protože mu nechtěla dát dům pro Leslie Wildovou. Jak pan Wint prohrál všechny peníze v kartách, skočil do řeky a nechal dopis pro Leslie Wildovou. Jak se Richard Pierce a Lee Brody zbili do krve kvůli Leslie Wildové. Lee ukousl  Richardovi rty. Kit Winnie uvařil psa Paula Kirbyho, protože Paula viděl s Leslie Wildovou. Paní Tykeová uškrtila malou Betsy a pak se oběsila, protože našla fotky Leslie Wildové. Byl na nich taky pan Tyke.

Myslím, že Nell Donnerová si hodně vymýšlí.

Potom byl poprask, protože našli Emmu Wendersovou, ale nic jí nikdo neuřízl, jenom jí dal na břicho razítko TO JE TVOJE TĚLO. Agenti FBI se radovali, že má za nehtem kůži vraha, ale byla to omítka. Někdo ji oběsil, když byla na záchodě v Lincolnovým parku.

Leslie přinesla sešit a řekla, že bude vyšetřovací a bude v něm seznam zavražděných.

Řekl jsem: „Doufám, že bude jeden sešit stačit.“

Leslie pak napsala pod sebe: Lucy Parkerová

         Evellyn McCluskiová

                                                                          Sarah Hardyová

                                                                          Loren Erskinová

                                                                          Irene Rogersová

                                                                          Emma Wendersová

Podíval jsem se na Leslie, ale ona si ničeho nevšimla. Řekl jsem si, že budu dělat, jakoby nic, ale nemohl jsem se dívat jinam. Jenom na ta první písmenka, jak byla pod sebou.

„Tady napíšeme jména podezřelých,“ řekla Leslie a napsala: Samuel Abraham Tyke.

Chtěl jsem vědět, jak ví, že pan Tyke má taková jména.

„Dívám se kolem sebe. Má to napsaný na schránce, Dumbo.“

Vůbec nemám rád, když mi říká Dumbo, protože jsem jednou viděl v televizi, že je to slon. A taky jsem viděl, co má pan Tyke napsáno na schránce. Má to vypálené přímo do dřeva. Tyke. Jenom Tyke. Nic víc.

Leslie řekla, že budu hlavní pozorovatel.

„Budeš chodit po Gartloonu a dívat se kolem sebe. Pořádně. A všechno podezřelý si zapamatuj. Taky pořádně. Jasný?“

Tohle jsem si zapamatoval:

Al Green seděl na stromě na zahradě pana Hodgsona a trhal švestky. V Tykvové ulici ležela přejetá kočka, ale nešlo poznat, jestli je paní Connellyové nebo ne. Možná to byla neznámá kočka. Viděl jsem čtyři dodávky. Leslie říkala, že mám dávat pozor hlavně na dodávky. Mack Sackett mi řekl: „Co tady oxiduješ, zmeťoure.“ Jill Hogarthová šla po ulici úplně sama. Řekl jsem, že půjdu s ní, ale začala utíkat. Malý kluci kopali díru na pěšině mezi zahradami. Asi něco hledali. Říkali, že to pak zakryjí větvemi. Šerifův pomocník pan Sturges se ptal na babičku Hannah, ale to dělá vždycky, takže to není podezřelé. Pak mi dal čtvrťák. Dával ho prý i tátovi, když byl tak starý jako já. To také není podezřelé. Potkal jsem Katze Weinberga. Šel sám a vůbec na mě nekřičel. Koupil mi u Mila v bistru deset palačinek s javorovým sirupem. To je samozřejmě hodně podezřelé. Měl jsem trochu strach, že mi potom bude měřit tloušťku, ale řekl mi vtip. Byl o doktorovi, který vyšetřuje pacienta. Udělá mu snímek, změří teplotu, podívá se mu do krku a vyděšeně povídá: „Člověče, vždyť vy jste mimozemšťan!“ Pacient se smutně usměje a řekne: „To já vím. Co s tím budeme dělat?“ Nebo tak nějak. Doktor se zamyslí: „No… Co třeba amputovat chapadla?“ Možná tam bylo spíš tykadla.

Moc jsem se nesmál. Myslel jsem na Leslie a na toho vraha, protože to asi je někdo, kdo Leslie zná. Takže to může být kdokoliv.

Kdybyste bydleli v Gartloonu, taky byste ji znali.

Četl jsem si seznam a zdálo se mi, že všichni by ji klidně mohli chtít zabít. Jen Milo z bistra asi ne. Dával mi zadarmo ochutnat zmrzlinu.

A Katz to asi taky nebyl, i když to zní divně.

„Všem hajzlům co na ní máknou rozbiju hubu,“ řekl mi.

Po deseti palačinkách se vrah hledá špatně. Přemýšlel jsem tak silně, až mě rozbolela hlava a přišel jsem na to.

Marcus Duvall. Kdo jiný by mi teď mohl poradit? A navíc ani nebyl na seznamu.

Katz mi řekl: „Měj se, kámo.“

Šel jsem Ořechovou ulicí a potom Broskvoňovou. Nikdy jsem tam neviděl žádné ořechy ani broskve.

Marcus má na dveřích malou cedulku Kabinet a velkou cedulku Marcus Duvall, psychologický poradce. Na malou cedulku někdo připsal doktora Caligariho. Toho neznám.

Vyprávěl jsem Marcusovi, že najdu vraha Lucy, Evellyn, Sarah a tak dál, abych byl vážený občan města Gartloonu.

„To je hezký, Bentone, ale radši nech pracovat policii.“

Dnes mi vůbec neřekl, abych byl zdráv.

„Ve škole jsou dva agenti FBI a všechny pozorují,“ vysvětloval mi Marcus.

Viděl jsem je. Seděli na chodbě a četli si noviny.

„Když jsem šel kolem, jeden se chytil za ucho a něco si pošeptal do kapsy,“ říkám.

„Mají vysílačky a vědí úplně o všem. V Gartloonu dneska ve dne ani v noci není nikdo sám, Bentone. Nikomu se už nic nestane.“

„Vrah ano.“

„Co?“

„Vrah je sám.“

„To máš asi pravdu, ale nemusíš mít strach.“

„Já nemám strach.“

Řekl jsem Marcusovi vtip o doktorovi.

Zasmál se.

Vyprávěl jsem mu o Katzovi a Leslie. Řekl jsem, že je to velká láska, jako já a babička Hannah. Taky jsem vyprávěl všechno o panu Tykeovi, ale Marcus mě vůbec neposlouchal. Poznal jsem to, protože se usmíval, i když jsem mluvil o smutných věcech.

„Víš kdo postavil panu Tykeovi plot?“ zeptal jsem se.

                     Marcus to asi nevěděl, protože se zamračil a mnul si čelo.

„Amputovat chapadla,“ řekl.

Zasmáli jsme se tomu a Marcus mi vyprávěl, jak viděl v Pensacole na pláži mrtvou chobotnici.

Pak mi dal dopis pro Leslie a čokoládovou tyčinku.

Dnes byl Marcus moc zvláštní.    

Leslie řekla: „Jdeme.“    

Dopis zmačkala a strčila si ho do kapsy.

Myslel jsem, že jdeme na naše místo, ale Leslie mě vedla jinam. Šli jsme dozadu kolem dílny Neda Grapea. Nelson Craig tam zrovna hledal ty sedačky, co jsme si půjčili.

„Benny, nesmíš nikomu říct, že jsem byla s Marcusem. Jasný?“

„Jasně, Les,“ povídám.

„Kde‘s, kurva, slyšel takovou kravinu jako je Les. Už to neříkej, rozumíš?“

Řekl jsem, že rozumím.

Šli jsme uličkou mezi ploty. Před námi už byla vidět řeka. Stála tam stará prádelna, kterou už léta nikdo nepotřeboval. Patřila Jimovi Moskowitzovi, ale zdědil peníze po tetě v Kansasu, zavřel prádelnu a byl fuč. Byl tam už sedm let. Katz s Gregem a Budem tam jednou vlezli a od té doby to bylo tajné místo jejich klubu na rozbíjení skleníků a trápení koček. Pak je to přestalo bavit a teď tam nebylo nic. Jenom pračky a staré ždímačky, hadice a kamenné vany.

Marcus tam čekal.

„Buď zdráv, Marcusi,“ pozdravil jsem ho.

„Ahoj, Benny,“ řekl Marcus. „Půjčíš mi ji na chvilku?“

„Na jak dlouhou?“ Připravil jsem si hodinky.

„Počkej támhle,“ řekla mi Leslie a ukázala na druhou stranu dvora.

Tak jsem tam šel.

Seděl jsem na schodě a svítilo na mě sluníčko. Šel jsem do stínu před prádelnu, abych se ochladil a pak jsem šel dovnitř do chodby. Tam byl příjemný vzduch. Sahal jsem na studené dlaždice. Uvnitř nikdy nebylo horko.

Uslyšel jsem, že Marcus nějak rychle dýchá. Něco vrzalo.

Řekl jsem si: „Aha.“

Šel jsem ven podívat se na seznam, ale Marcus nebyl ani na první ani na druhé straně, takže jsem nevěděl, co mám přesně dělat. Nechtěl jsem jít dovnitř a ptát se Leslie, protože by mohla křičet. Jako když jsem ji našel s Katzem. Tak jsem čekal venku.

Trvalo to ještě dlouho.

Chodil jsem tam a zpátky a zkoušel jsem dohodit kameny až do řeky, ale neviděl jsem, jestli jsem je dohodil nebo ne. Pozoroval jsem, jak stín postupuje přes kamínky a moje stopy v písku. Představoval jsem si, že je to voda, která stoupá a stoupá. Už ji mám v botách. Teď je mi po kotníky. Už mám ponožky úplně pod vodou.

Potom jsem se otočil a viděl jsem Marcuse. Šel pryč.

„Buď zdráv, Marcusi,“ volal jsem na něho.

Otočil se a zamával mi.

Měl zpocené vlasy.

Šel jsem dovnitř za Leslie, ale nebyla tam. Něco tam vonělo, tak jsem si říkal, že asi nějaká voňavka. Pak jsem dostal zvláštní pocit. Bylo to jako, když jsme ve škole hráli Co se změnilo, a já jsem na to nikdy nemohl přijít. Díval jsem se na stěny a dokonce i na strop, ale nepřišel jsem na to. Zdálo se mi, že je v prádelně najednou větší tma. Jakoby Leslie s Marcusem spotřebovali všechno světlo.

Pak  jsem se všude díval a dokonce jsem Leslie několikrát volal.

„Jestli jsi schovaná, tak na mě nebafni, protože já se nerad lekám,“ upozorňoval jsem ji, ale neozvala se.

Díval jsem se za pračky a za ždímačky, dokonce taky za trubky a do kouta, kde byly stočené hadice. Vrtalo mi hlavou, kudy mi Leslie utekla. Stál jsem přece celou dobu venku. Pak mě napadlo, že se asi styděla. Musela vyklouznout, když jsem zavolal na Marcuse a on mi mával. Třeba věděla, že jsem slyšel to jeho zrychlené dýchání.

 Tak jsem se urazil. Řekl jsem si, že tentokrát Leslie povím rovnou, aby se chovala slušně, ale pak jsem si zase řekl, že jí to spíš jenom naznačím nějakou oklikou. Řekl jsem si, že Marcuse připíšu na první stranu seznamu a ukážu to Leslie jako překvapení.   

Schválně jsem šel domů kolem Connellyových, ale v domě jsem nic neviděl a v zahradě byly jen kočky.         

V noci jsem se musel jít napít.

Šel jsem do koupelny, abych nevzbudil babičku. Pořádně jsem se napil.

Ve vaně byl pavouk. Vždycky jsou ve vaně, protože bydlí v odtokové rouře. Babička je splachuje proudem vody, ale to dělá úplně zbytečně, protože když si počkám, tak vidím jak pavouk za chvíli zase vyleze. Brian z první strany seznamu mi povídal, že jednou spláchnul pavouka a zpátky jich vylezlo nejmíň milión. Pavouci bydlí v trubkách a žerou kůži, která se z člověka odmočí při koupání. Zrovna jsem na to myslel, když mě napadlo, proč byla najednou v prádelně taková tma. Najednou jsem to věděl. Byla to voda. Stěny, podlaha, strop.   

Otočil se a zamával mi.

Měl mokré vlasy.

Všecko tam bylo úplně mokré.

Musím se tam jít podívat.

Oblékl jsem si kalhoty na pyžamo.

Na zdech prádelny byly ještě mokré mapy, ale místnost už začala vysychat. Zvedl jsem mřížku od kanálku uprostřed podlahy. Jednou tam byly pavoučí vajíčka zabalená do bílých vláken. Myslel jsem, že je to kousek vaty a když jsem to sebral, vyběhly mi na ruku stovky bílých pavoučků. Tenkrát jsem brečel a Leslie se mi smála. Teď pod mřížkou žádná vajíčka nebyla. Klekl jsem si a sáhl do kanálku. Strčil jsem ruku hluboko do trubky, ale byl tam jen sliz.    

Nařezal Leslie na malé kousíčky, roztrhal její žluté šaty a rozřezal boty.

Musel to udělat úplně nahý, aby se potom umyl a oblékl si čisté šaty.

Potom všechno spláchnul do kanálku a postříkal místnost hadicí.

Znám Leslie.

Určitě z ní hodně stříkala krev.

Když jsem se vracel domů, někdo vystřelil. Šel jsem zrovna kolem Connellyových. Na oknech seděly spousty koček, když se ta rána ozvala.

Ani se nepohnuly. Možná už věděly, že Leslie nepřijde domů.

Usnul jsem obutý.

Zrovna jsem snídal vločky, když to ukazovali. Nemohl jsem tomu uvěřit.

     Přišla babička Hannah a ptala se mě proč brečím.

„Pan Tyke si strčil do pusy hlaveň pušky a ustřelil si hlavu,“ povídám.

Paní z FBI v televizi řekla, že byly nalezeny důkazy. Pan Tyke si prý všechno psal do sešitu, který se jmenoval Vyšetřovací. Amputovat chapadla napsal prý pan Tyke nad jména nevinných dívek. Jeden pán potom řekl, že ta posedlost musela být strašná. Pan Tyke prý chtěl, aby ho chytili, protože trpěl, a že to bylo osudné hnutí mysli. Taky řekl, že Samuel A. Tyke byl typický případ maniaka, ale že nevěděl co dělá, protože byl nešťastný.

Myslím, že to poslední je určitě pravda.  

Celý den jsem čekal až bude noc. Myslím, že jsem se skoro nepohnul.

Babička Hannah mi čtyřikrát měřila teplotu. Odpoledne mi dokonce koupila burákové máslo. Nesnědl jsem ani lžičku.

Konečně přišla tma.

Šel jsem bosý, a když jsem míjel keře v Jabloňové ulici, cikády nepřestávaly zpívat. Pod lampy padaly můry s otlučenými křídly a můj stín vypadal jako velká díra v zemi.

Síť proti komárům šla roztrhnout lehce jako pavučina.

Vlezl jsem do kuchyně. Na stole ležela Marcusova zelená aktovka. Ani jsem ji neotvíral. Věděl jsem, co je uvnitř. V televizi pak řekli, že tam byla pilka, drát, rukavice a písemné práce.

Kromě těch písemných prací jsem to věděl dobře.

Na schodech to strašně vrzalo, ale Marcus mi jednou vyprávěl, že by ho nevzbudilo ani zvonění na poplach.

Ležel na posteli a spal. Měl na sobě legrační pyžamo a málem mi ho bylo líto, protože vypadal jako dítě.

Nechtěl jsem moc dlouho přemýšlet, protože bych se začal bát, a tak jsem to udělal hned.  Nevím, jak se Marcus tvářil, když jsem si na něho lehal, ale musel vypadat překvapeně. Možná si myslel, že jsem nějaká velryba ze snu.

Jenže jsem to já. Benton Ennis. Tlusťoch. Hnusnej kripl. Psychouš. Zasranej zkurvenej Dumbo!

Bil mě do zad a chtěl mě kousnout do břicha, ale já jsem zůstal ležet. Myslel jsem na Leslie. Zvedl jsem nohy ze země a postel zapraskala.

Ležel jsem na něm ještě dlouho potom, co se přestal hýbat.

Buď zdráv, Marcusi Duvalle!

Babička Hannah se ráno divila, že tak dlouho spím.

Ve vaně ležel zašlý ozdobný knoflík.

Myslím, že Leslie je v kanálech pod městem.

Jsou tam s ní pavouci. Nechává si je chodit po těle, když je zima. Jsou jako teplý svetr. Musím je hodně krmit, aby jí nesnědli kůži. Občas do odtoku něco hodím. Slupky z párku a tak.

V noci pavouci vylézají z vany a dívají se na mě. Jednou přišli ke mně do pokoje. Stáli ve škvíře pode dveřmi a leskly se jim oči.

Občas mi něco přinesou. Kamínek, mrtvou rybku, nehet, pramen vlasů… Nechávají to ležet ve vaně.

Mám doma kousek Leslie Wildové. Je to kůže. Myslím, že je ze zad nebo možná z nohy. Má trochu našedlou barvu a začíná mokvat, ale nechám si ho. Budu ho mít ve skříni a nikomu ho neukážu.

Když si večer čistím zuby, poslouchám, jak tam dole chodí. Nedýchá, ale někdy ji zaslechnu šeptat.

Leslie mi chce něco říct.

 

Martin Kolář
22.1.2002
hodnocení redakce: 100%
přečteno 56 x, staženo 143 x
     
Všechna práva autorů děl v sekci Pennywise! vyhrazena. Hlasování je možné až po vaší registraci a přihlášení.

komentáře
Odeslání příspěvku do komentářů je možné i bez vaší registrace.

Podsekce
PENNYWISE! POVÍDKY
JAK POSLAT POVÍDKU
PENNYWISE TOP!
PENNYWISE SOUTĚŽ
 
Změň skin:  
Francouzská pečínka
Televizní maniak
Hájovna
Čím chci být
Život potraceného

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Hodnocení
89.8% (44 hlasů)
Vaše hlasování:
Hlasování je možné až po přihlášení uživatele
  p o d r o b n ě
Web si právě čtou 4 lidé

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2017, Všechna práva vyhrazena