HOROR.revue - speciál československého webu Stephena Kinga
pennywise soutěž
Každý máme nějaké to svoje Tělo

Dokončete příběh Markéty Kubiskové

Tak jsem právě dočetla povídku Tělo. Potřetí, možná už počtvrté…

Je to asi jediná, nebo jedna z mála, povídek, ke které se pravidelně vracím, pravidelně čtu písmeno po písmeně, slovo po slově. Ona ta povídka má totiž zvláštní moc. Všimli jste si toho? Dokáže přenést čtenáře do dětství, vyprovokovat vzpomínky, aby opět vypluly na povrch, přinutit mysl, aby otevřela dvířka s nápisem Já dítě. Tedy u mě to rozhodně tak funguje. Pokaždé, když se dočtu k závěru, cítím zvláštní pocit na kůži…a myšlenky se vracejí do minulosti, stejně, jako se duchové vracejí zpět, než naleznou klid.

V tuto chvíli se mi před očima odehrává příběh, jinak už dávno zapomenutý. Příběh, který mi tolik připomíná děj této povídky…cestu, na kterou se parta kluků vydala ze zvědavosti, z pocitu, že jsou lepší než jejich starší protivníci, cestu, která je lákala jak sladký bonbon vosy.

Tehdy mi bylo myslím deset, možná dvanáct. Prázdniny byly v plném proudu, slunce pálilo, zem byla suchá a popraskaná a já a mé dvě kamarádky jsme si přísahaly, že tyhle prázdniny budou stát za to. Žádná nuda, žádné hry na sídlišti, žádná koupaliště přecpaná k prasknutí. Kdepak. Tohle léto strávíme na chatě (i když pochopitelně s rodiči) a budeme si užívat přírody, táboráků, lesa a ledové vody v řece. Postavily jsme si na zahradě stan, do kterého jsme se sice vešly jen taktak a vyspat se pohodlně bylo nemožné, nicméně, patřilo to k našemu rozhodnutí. Pohodlná postel byla ze seznamu vyškrtnuta.

Kterou z nás napadla ta myšlenka na noční výlet už nevím. Ale co vím jistě bylo, že se o tom rodiče nesměli dozvědět, protože jinak by myšlenka zůstala jen myšlenkou, a akce samotná by splaskla jak bublina ze žvýkačky. Bylo deset večer, když jsme rodičům popřály dobrou noc, zamávaly ze stanu, zhasly baterku a vyčkávaly.

"Kolik je?" Miluška si natáhla svetr a zapnula batoh.

Rozepnula jsem stan a nastavila ruku s hodinkami proti měsíci. "Bude jedenáct…"

"Tak jdeme ne?" Renata se na nás podívala a i ve tmě jsem viděla, jak má rozšířené zorničky nedočkavostí

"Jasně, ale potichu.Jestli náš uslyší, máme po výpravě…"

Myslím, že nadechnout jsme se odvážily až na kraji lesa. Miluška si nadhodila batoh na zádech a vydala zvuk, který připomínal rozdivočené prase. "Téda, sem myslela, že nás uvidí."

"Ale neviděli, takže jdeme!"

Teplota byla kolem příjemných dvaceti stupňů, měsíc nám svítil na cestu a les voněl tajemstvím.

"Není to úžasný?" Renata se nadechla a roztáhla ruce. "Cítím se úplně volná."

"Jako pták se říká." Otočila jsem se na ní a zašklebila.

"Jo.Jako pták" přikývla.

"Hele vy ptáci, kam jdeme?" Miluška roztáhla mapu a položila jí do navlhlé trávy.

Rozsvítila jsem baterku. "Jsme tady." Ukázala jsem prstem. "A jdeme sem."

Renata na mě vykulila oči. "Co?"

"Jak cooooo?"

"Tam kam ukazuješ je hřbitov." Renata se na mě dívala stejně, jako by se dívala na mimozemšťana, který jí nabízí hamburger.

"No jasně, tam jdeme" přikývla Miluška. "Je to sice odhadem pět kiláků, ale dobrej cíl."

"Jdeme na hřbitov?"

Hodila jsem na Renatu pohled a snažila se, aby i v té tmě viděla, že jsem naštvaná. "Né asi, jdeme na Matějskou!" Zakroutila jsem hlavou a vyrazila vstříct temnotě lesa.

Po dvaceti minutách nám přestala svítit baterka. Po čtyřiceti minutách jsme netušily, kde jsme.

"Podle mýho, je ten hřbitov někde támhle za tím kopečkem." Miluška zkoumala mapu za pomocí zlatého svitu měsíce.

"Já bych se vrátila." Renata si sedla na pařez a napila se koly.

"Srabe!" Zasyčela jsem.

"Nechte toho holky!" Míla po nás hodila sušenky. "Slyšíte jak ten les tak nějak divně zní v noci?"

"Les zní?" Rozbalila jsem sušenku.

"Má divný zvuky…"

"Bojíte se?" Renata se zachumlala do svetru.

"Klíšťat" řekla jsem.

"Lesních duchů." Míla zašeptala, že jsme ji sotva slyšely.

"Lesních duchů?" Renata naprázdno polkla.

Já polkla čokoládovou sušenku. "Blbost."

"Radši jdeme." Míla sbalila mapu a zastrčila ji do kapsy batohu.

Myslím, že ani já, ani Renata jsme ty lesní duchy z hlavy nepustily.

Před hřbitovní bránou jsme stály o dvě hodiny později.

"Musely jsme jít pěkně oklikou." Míla hodila batoh na zem.

"Děsně mě bolej nohy."

"To mě taky" sundala jsem svetr, hodila jej na zem a sedla si. "Úplně šíleně"

Vítr si pohrával s korunami stromů, šeptal tajná slova v jejich větvích a sem tam nás pohladil po tváři.

"Hele, jak si to myslela s tím duchem lesa?" Renata si sedla na bobek vedle Milušky a podala jí kolu.

"Myslíš lesní duchy? Strážci lesa…jsou všude. Hlídají to tu."

"Hlídají les?"

Míla jen kývla hlavou.

"A hřbitov?"

"Ten si hlídají mrtví." Zavřela jsem oči a nabrala do plic noční vzduch.

"To je ale blbý téma…"

Jenže to téma k naší výpravě patřilo. Věděly jsme to všechny.

Hřbitov osvěcovaly svíce svým mihotavým plamínkem, stíny si hrály na schovávanou, zvláštní zvuky se odrážely z každého kouta.

"Jdeme dovnitř?" byla to zbytečná otázka. Miluška už otevírala stará, železná vrata.

Renata mě chytla za ruku a stiskla tak pevně, že jsem se v duchu rozloučila s posledními články prstů. "To je morbidní."

"Vzrušující."

Dala jsem Míle zapravdu. Bylo to vzrušující…a zároveň děsivé.

Proházely jsme uličku po uličce, každý krok byl provázen tichým zapraskáním.

"Tady leží nějaké dítě." Renata ukázala na temný náhrobní kámen, ze kterého vyplouvala bílá písmena doprovázena stínem rudé svíce.

"Fuj!"

Chmurné prostředí se nám začalo pomalu dostávat pod kůži…byly jsme na místě mrtvých déle, než bylo zdrávo.

"Cítíte ten pocit… smutku?" zašeptala jsem.

"Mrtví se brání."

"Tak mizíme" Renata ta slova ani nevyslovovala, jako spíše myslela nahlas. Jakoby se naučila telepatii.

"Souhlas." Přikývla jsem.

Vyběhly jsme na hlavní uličku, dělící hřbitov a vydaly se rychlým krokem k bráně. Chytla jsem za kliku a otevřela vrata….v představách. Ve skutečnosti zůstala brána zavřená. Řetěz s visacím zámkem se na nás usmíval jak temná, nadpozemská dekorace.

"Co je?"

"Zamčeno…"

"Zamčeno?"

Hrdlo se mi sevřelo a žaludek stáhl do kuličky. "To ale nebylo…" "Jasně, že nebylo…jak by jsme se sem dostaly jinak?" Miluška mírně pištěla.

Měsíc se schoval za mraky, které se vzaly odnikud.

"Já chci odsud!"

Podívala jsem se na Renču. Hysterie byla nakažlivá víc než zákeřný virus. "Klid. Přelezeme…"

Několik metrů od nás, v temnotě náhrobních kamenů se ozval tichý, hrdelní smích.

Proťal vzduch jak mačeta.

Tiché, šoupavé kroky se vydaly naším směrem. Pomalý, táhlý zvuk se přibližoval stejně, jako se smrt přibližuje každou uplynulou vteřinu nám všem...


Dokončení povídky jste mohli posílat až do 31. října - již brzy vyhlásíme vítěze soutěže o nejoriginálnější zakončení.

Markéta Kubisková
11.5.2004
Podsekce
PENNYWISE! POVÍDKY
JAK POSLAT POVÍDKU
PENNYWISE TOP!
PENNYWISE SOUTĚŽ
 
Změň skin:  
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Web si právě čte 1 člověk

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2018, Všechna práva vyhrazena