Stephen.King.CS - 1. československý web krále moderního hororu
BoboKing
Mohlo to být lepšíKNIHY

„On snad začal opět fetovat.“ Tak na tom se po přečtení prvních stran knihy „Puls“ s úsměvem na tváři shodla většina kingomanů z mého okolí. Toto tvrzení je založené na faktu, že King fetující a chlastající psal jinak (krvavěji a geniálněji), než když přešel do režimu abstinence. Mnoho jeho fandů je dnes rozděleno na dva názorové proudy, a to, že král hororů, který do začátku 90. let minulého století dle vlastních slov nebyl nikdy střízlivý více než 4 – 5 hodin denně, psal jinak, než když pak s touto závislostí začal bojovat. Prostě mnoho čtenářů si myslí, že nadrátovaný King dokázal naše noční můry převést na papír působivěji než King střízlivý. Z toho důvodu mne prvních pár stránek z knihy „Puls“ přivedlo k názoru, že král hororů si možná opět našel cestu ke starým kamarádům. Už od prvních kapitol se na nás vyvalí celé sudy krve a šílenství. Lidstvo je zdecimováno během pár dní jevem zvaným Puls. Jevem, který šíří mobilní sítě a kde každý příjemce signálu ztratí v sobě poslední kousky inteligence a lidství a změní se ve vraždící zvíře. Tím vším nás od prvních chvil provází hlavní hrdina příběhu, mladý výtvarník Clayton Riddell, který v Bostonu právě uzavřel životní smlouvu s komiksovým vydavatelstvím. Jeho štěstí ale trvalo jen do oné odpolední minuty, kdy ve frontě na zmrzlinu před ním stojící slečna po zvednutí mobilního telefonu vlastními zuby roztrhala krk ženě před sebou, než ho napadl muž s kuchyňským nožem, než se auta stala zbraní na čtyřech kolech, z nebe nad Bostonem začala padat letadla a policisté pro zachování lidskosti začali vystřelovat mozky všem, kdo nevypadali normálně… Většina čtenářů se hned po přečtení anotace shodla na tom, že King vytvořil variaci na svůj vrcholný román „Svědectví“, jen místo vojensky upraveného smrtícího viru chřipky teď pro zničení lidstva stvořil technologicky důmyslnější smrtící mobilní signál. Použil při tom ale trochu odlišný styl. Zatímco „Svědectví“ je komplexně vystavěný příběh popisující apokalypsu světa detailně ve všech krocích, „Puls“ nám přestavuje pouze jednostranný příběh tří lidí (Claye, Toma a Alice), kteří se vyhnuli signálu a jsou po zkáze Bostonu na cestě na sever do New Hampshiru a Maine. A takto skoupý je King nejen u místa a děje, ale hlavně u charakteristiky jednotlivých postav. Jedním z nejdůležitějších prvků Kingovy stavby příběhu bývá pro navození větší hrůzy právě mistrná charakteristika postav. Jeho snaha o co nejdůvěrnější přiblížení hrdiny nám, čtenářům, abychom později ještě emocionálněji prožívali jeho zkázu. Zde nic takového není. Touto strohostí se vyznačuje většina knihy. Čtenář neví mimo okolí našich hrdinů nic o tom, co se děje, nezjistí nic o původci signálů ani o jeho motivaci, proč se „zombie“ shlukují do hejn, proč telepaticky ovládají přenosné CD přehrávače atd. Pro tuto stavbu příběhu bych snad uvažoval, že „Puls“ měl být vydaný jako dílo z dílny Richarda Bachmana. Krátké, úderné, krvavé a brutální. Pro mnohé má tato strohost své opodstatnění a vidí v ní genialitu. Já osobně ztotožnění se s postavami postrádám. Příběh na mne působil jako vysílání CNN z válečné zóny. Mnoho krve a brutality, ale pocit zúčastněného děsu a beznaděje ve mně nevzbuzoval. Připadal jsem si tak trochu ošizený, jako majitel nového červeného ferrari, který ale zjistí, že pod blýskavou karmínovou červení se skrývá motor z fabie. Myslím proto, že potenciál daný příběhem King nevyužil ani z poloviny.

50%

BoboKing
19.2.2007, 10:10
Kniha Puls   
Prokletí SalemuKNIHY

Každý literární žánr má určité prvky, či snad symboly, která jsou pro něj typické. Ve westernech jsou to kovbojové a indiáni, ve sci-fi to jsou mimozemšťané a kosmické rakety atd. Jedním z takových symbolů pro horor je bezesporu upír. Vampýr - bytost nemrtvá, neživá, která symbolizuje v našich myslích archetyp pro strach a hrůzu - temnotu. K nejslavnějším dílům o upírech patří pro mnohé jedinečný a neopakovatelný román "Dracula" od Bram Stokera, ale ani ten nebyl první, a už vůbec ne poslední. Ani král hororů Stephen King nemohl odolat takovému lákadlu, jako jsou upíři, a výsledkem jeho snahy byl román "Salem's Lot", jeho druhá publikované kniha z roku 1975. Hlavní hrdina příběhu Ben Mears, průměrně úspěšný autor několika thrillerů, se vrací do městečka svého dětství Jerusalem's Lotu nejen aby zde dopsal svůj nový román, ale aby se zde konečně vypořádal s temnou skvrnou ve své duši, kterou mu zde v dětství způsobil zdejší dům hrůzy - Marstenův dům shlížející na Salem's Lot ze svého osamoceného místa na kopci. Nemusím ani snad dodávat, že Salem's Lot se nachází ve státě Maine. Ben Mears ale není jediný nový přírůstek v Salemu. Souběžně s ním se po desítkách letech opět do proklatého Marstenova domů vrací život. I když jeho noví obyvatelé, tajemný Straker a ještě záhadnější pan Barlow, asi nejsou to pravé, co si pod pojmem "vrací život" budeme představovat. Barlow je upír, který se svým pomocníkem Strakerem si zde vyhlédl další místo působení. Ale tento fakt si je schopno přiznat jen pár lidí kolem Bena. A zde bych mohl skončit. Tradičně by se slušelo poznamenat, že pak nastal boj na život a na smrt, kde pravda a "světlo" porazila temnotu šířenou Barlowem. Ale King není žádný velký tradicionalista, a neříká se mu král hororů pro nic za nic. Jednou z věcí, kterou na Kingovi obdivují miliony čtenářů na celém světě, je jeho přístup k pojmu happy end, který vlastně on sám ze svých děl vymazal. Možná trochu lehkomyslně bych zde mohl použít jeden z Murphyho zákonů, že když se něco může pokazit, tak se to určitě pokazí. King svým přístupen ještě k tomu přidává, že pokazit se to musí totálně a smrtelně. Naděje pro Salem's Lot nenávratně zmizela v dáli. "Prokletí Salemu" je Kingovo rané dílo, ale už zde můžeme zachytit jeho typické pojetí pro zlo, které on nevidí v nadpřirozených bytostech či příšerách, ale především v samotných lidech. Jak už píše v jedné kapitole knihy, Salem's Lot bylo už vlastně mrtvé město ještě dřív, než si ho vzal do svých drápů pan Barlow. To pravé zlo, které město ničilo, bylo v jejich obyvatelích, prostých lidí žijících v krásném městečku Nové Anglie, kde vše na povrchu vypadá tak krásně a civilizací až nedotčeně. Ale v každém domě se skrývá nějaký kostlivec ve skříni. Ať je mladá matka, které ve stavu duševního kolapsu mlátí své novorozeně, ať je to nevěrná manželka, která si to musí rozdávat s každým z okolí, nebo kněz, který svoji víru utopil na dně láhve od whisky. King moc dobře poukazuje na to, že zlo je v každém z nás, a fantaskní prvky či postavy pak používá jen jako jakýsi katalyzátor pro spuštění té bestie ukryté v nás lidech. Tento přístup pak vylepšoval až do takové dokonalosti, jakou jsou romány "TO" a "Nezbytné věci", které jsou založeny na stejném principu. Možná až kacířsky bych mohl prohlásit, že nejslabší prvky v příběhu jsou ty, kde se jedná o klasické upíří záležitosti. Všechny ty záležitosti s jejich silou, hypnotizujícím pohledem, strachem z kříže atd. Tady se asi nic nového nedá přinést, a proto mi tyto vlastně stále stejné situace připadaly na jednu stranu pro příběh nezbytné, ale na druhou stranu trochu monotónně nudné. Bezesporu pro mne jako čtenáře byla nejzajímavější ta geneze úpadku jednotlivých obyvatel z městečka.

80%

BoboKing
17.10.2006, 10:53
Kniha Prokletí Salemu   
Dlouhý pochod - na smrtKNIHY

Sto mladých Chodců na nekonečné cestě přes americký stát Maine. Devadesát devět z nich bude zastřeleno. Všech sto Chodců této velkolepé reality show zvané Dlouhý pochod to ví. Ale přesto jsou z účasti nadšeni. Tak toto je námět románu "Dlouhý pochod", který napsal mistr hororů pod pseudonymem Richard Bachman už v 70. letech minulého století. Bachman je jméno pro temnější, děsivější polovinu jeho osobnosti. Když jste si přečetli, o čem příběh je, možná jste pochopili, že to mohla napsat opravdu jen temnější a děsivější část autora. V tomto díle dal Stephen King své "hororové" fantazii neomezenou volnost. Vytvořil nejen příběh, který svým námětem připomíná noční můru duševně nemocného člověka, ale vložil ho do jeho vlastní historie USA. Připomíná Ameriku dneška, ale .. V průběhu děje se dozvídáte, že v jeho dějinách bylo během druhé světové války východní pobřeží bombardováno německým Luftwaffem, že německá armáda měla v 50. letech v USA jaderné základny, a hlavně, že někdy po tom proběhl nějaký pseudosocialistický Převrat, který zničil navěky všechny milionáře, a vlády se chopila vojenská junta, vedená charismatickým Majorem. Ale tyto podrobnosti z dějin národa se dozvídáte jakoby náhodou, v útržcích vět a myšlenek hrdinů Dlouhého pochodu. Jakoby nebyly ani důležité pro celý příběh. S tím možná budou mít někteří čtenáři problém, že jim autor servíruje svůj svět bez vysvětlení, hrdiny posílá s nadšením na 99% smrt zastřelením vlastně jen pro pobavení fanoušků tohoto děsivého soutěžního pochodu smrti, a přitom nám nikdy nevysvětlí proč. Hrdinou příběhu je jeden ze sta -náctiletých kluků, kteří byli jako Chodci Dlouhého pochodu vybráni. Jmenuje se Ray Garraty, a je to mladík z Maine, který žije jen se svojí matkou. Příběh začíná za jasného květnového dne na hranicích USA s Kanadou, kde Garraty spolu s dalšími devadesáti devíti kluky začíná svůj dlouhý pochod, na jehož konci, ztrácejícím se v nejasné mlze času, je čeká vítězství a splnění jakéhokoliv přání do konce života, a nebo pravděpodobněji kulka do hlavy během cesty. Pravidla Dlouhého pochodu jsou jasná a nekompromisní. Kdo zpomalí na menší tempo než 4 míle za hodinu, dostane varování, za dalších třicet sekund druhé, za dalších třicet sekund poslední třetí, a za dalších třicet sekund bude vojenským doprovodem vojáků Brigády ihned zastřelen. A je úplně jedno, proč zpomalil. V tom je, myslím, ten největší princip hrůzy v celém příběhu. Chodci, ať jsou v sebelepší kondici, ať jsou v dokonalém psychickém stavu, nikdy neví, co se může přihodit, co ukončí jeho pochod životem. S tím si King mistrně pohrál. Už od počátku pochodu nejen Chodci, ale i vy čtenáři čekáte na prvního, který skončí. Hodiny běží, a vy se zatím seznamujete s množstvím kluků, kteří v celkovém kontextu vytváří kaleidoskop různých povah, přinášejících různé možnosti chování a i smrti. A stále s napětím čekáte, kdo to začne. A pak to přijde a ... najednou už se to stalo, na zemi se válí mozek prvního smolaře, a King přechází k další taktice, kdy Chodci vytváří jistá společenství spřízněných duší, které se děsí každého zahřmění pušek, ale přesto se s množstvím mrtvých více a více starají jen o své kolem. S přibývajícími kilometry se začíná měnit nejen fyzický stav hrdinů, ale i jejich psychika. Začnou smýšlet jinak, i když stále možná pro nás je nepochopitelné, proč se na tuto akci vydali. A stejnou otázku si začínají pokládat i oni, i když důvod proč mi stále unikal. Jak jsem už psal, King si vytvořil svět ve své hlavě, a příliš se s o něj se čtenáři nepodělil. Principiálně lze říct, že King zde vytvořil podobnou scenérii jako u jiné bachmanovské knihy – „Running man“. Opět se jedná o soutěž, kde vítěz může žít, všichni ostatní musí zemřít. Ale ani v jednom případě to nakonec neplatí doslovně. Jenomže teď je celá hrůza ohraničena krajnicemi silnice, kterou je zakázáno opustit, a která pro devadesát devět kluků bude i jejich hrobem. Překladu se ujal David Petrů, který už přeložil několik kingovek, jako „Pavučinu snů“, či nově memoáry „O psaní“. Díky nakl. Dobrovský si zase můžeme odškrtnout další položku ze seznamu Bachmanových titulů, a možná nás ještě letos bude čekat titul "The Road Work". Nechme se překvapit. P.S. „The Road Work“ už zatím vyšlo jako „Srovnáno se zemí“.

90%

BoboKing
23.1.2006, 15:31
Kniha Dlouhý pochod   
Jasná špička v jeho tvorběKNIHY

Román „Mrtvá zóna“ (orig. The Dead Zone) je v pořadí sedmá kniha Stephena Kinga, ale důležitější je fakt, že to byl první román vydaný na území Československa. Vyšel slovensky už v roce 1987 v bratislavském nakl. Smena jako „Mŕtva zóna“. Na českou verzi jsme si museli počkat až do roku 1999, kdy tento titul vydaly v BETA-Dobrovský jako „Mrtvá zóna“.
Když v roce 1979 King tento román vydal, měl už na svém kontě několik dnes kultovních knih, které mu pomalu, ale jistě vysloužily přezdívku „krále hororů“. „Mrtvá zóna“ se přece jen trochu liší od jeho tvorby z tehdejší doby. Kdybych to měl nějak přirovnat, styl a námět knihy mi více pasuje k jeho dnešní tvorbě. Kniha postrádá vyloženě hororové prvky, obsahuje méně násilí a brutality, a o to více se zaměřuje na psychologickou stránku příběhu. Jediný fantastický prvek je zde jaká si věštecká schopnost Johna Smithe, hlavního hrdiny příběhu. Sice jde vlastně jen o omezené a ojedinělé vize, ale zásadně ovlivní jeho život, které něj udělají v očích okolí lidské monstrum.
Příběh začíná vcelku nevinnou scénou v jeho dětství, kdy se při bruslení silně uhodí do hlavy, a začne cítit podivné vjemy. Na celý incident postupně zapomene, až do osudového podzimu, kdy si se svojí novou přítelkyní Sárou, jako už čerstvý středoškolský učitel, vyjede na pouť. Začne to nevinnou pouťovou atrakcí, jistým druhem rulety na okrádání naivních balíků, která se nakonec zvrhne v šílenství, protože Johny najednou ví, co bude padat za čísla a nemá sílu v této zábavě skončit. Až nevolnost Sáry ho navrátí do reality. Ale to nejhorší jeho života ho teprve čeká pozdě večer, kdy se stane obětí těžké dopravní nehody, po které zůstane čtyři roky v komatu, někde v meziprostoru mezi životem a smrtí. Byly to roky, kdy jeho rodiče museli projít těžkou zkouškou, která je navždy změnila. Nevěděli či si přát jeho smrt, a tedy i klid (jak si přál jeho otec), nebo doufat a věřit v boží zázrak uzdravení (jako jeho matka). Nakonec se probudí, ale jestli je to štěstí, Johny nemůže říct. Probudí se s darem, dotekem vidět i to,o co nemá vůbec zájem.
King zde opustil klasickou hororovou zápletku a vytvořil jedinečný psychologický román, možná bych použil termín psycho-horor. Větší důraz než na krev a násilí je zde kladen na vnitřní duševní pochody člověka, který svými schopnostmi je odvrhnutý nejen společností, ale vlastně i sám sebou. Je odcizen i všem svým předešlým přátelům, kteří ho za ty roky odepsali. Celé toto duševní peklo ještě zvýrazňuje i jeho fyzické znetvoření po nehodě. Jeho největší muka jsou způsobována tím, že vidí hrůzy, které dotyčná osoba v budoucnu způsobí, nebo se ji mohou stát, a on neví, jestli s tím má něco dělat. Tím se vytváří příběhy v příbězích, z nichž nejlepší je bezesporu o vrahovi z Castle Rocku. Ale primárním problémem Johna Smithe je Greg Stillson, agresivní provinční politik, který dokáže použít všech prostředků ke svým cílům. John Smith si s ním podal ruku a ví, co udělá pro lidstvo, jestli ho někdo nezastaví. Ale proč právě já? (Celý příběh je mimo jiné založen na politických skutečnostech tehdejší doby v USA.)
Tento příběh jsem už četl několikrát, ale vždy z nějakého sentimentálního důvodu pouze tu slovenskou variantu. Teprve teď jsem se rozhodl, že bych přece jen českou verzi, kterou mám už ve své knihovničce od roku 1999 měl někdy přečíst, že si to ta kniha zaslouží. O české variantě jsem ale slyšel ne zrovna příjemné reakce, ale dokud jsem nečetl, nevěřil jsem. Ale bohužel kritika není od věci. V knize je neuvěřitelné množství chyb a nesmyslů. V napínavé pasáži se místo slova:“ .. v duchu se zamyslel“ dozvíte, že se v :“… v uchu se zamyslel“, místo z kapsy vytáh obálku hrdina vytáhl obálek, nebo z nějakého důvodu jsou často osobní jména a příjmení psaná malými počátečními písmeny. Co mne ale opravdu dostalo, je pojem čilí. Má jí o jídlo, které si hrdina dá v bufetu a opravdu jsem přemýšlel, co je to za indiánskou exotiku, než mi došlo, že jde o chilli, klasické ostré jídlo. Ale poprvé jsem narazil na tento fonetický překlad. Nebo když v novinovém nekrologu se popisuje smrt agenta FBI v roce 1978, a poslední věta začíná:“ .. se stal agentem FBI v roce 1986“. Asi v oddělení posmrtného života. Tyto drobnosti mají nevýhodu, že jsou zakomponovány do vážného, až napínavého textu, a proto jejich nesmyslnost je o to výraznější.
Román „Mrtvá zóna“ patří zcela jistě ke Kingově špičce. Ať se podíváte na jakékoliv webové stránky, čtenáři nešetří superlativy. A já osobně si myslím, že naprosto oprávněně. King zde vytvořil dílo, které není jen špičkou v žánru hororu, ale opravu hodnotné dílo v sféře literatury vůbec.

100%

BoboKing
26.4.2005, 13:14
Kniha Mrtvá zóna   
Díky za další povídkyKNIHY

Zatímco v překladech Kingových románů u nás držíme krok se světem, s jeho povídkovými sbírkami to tak slavné už není. Proto nejen já, ale tisíce dalších fanoušků krále hororů určitě s radostí přijalo české vydání jeho povídkové knihy „Nightmares and Dreamscapes“(1993) . Už s menší úsměvem přijalo fakt, že nakl. BETA okopírovalo čím dál častější nešvar našich vydavatelství, a to vydávat jednotlivé tituly po částech (BETA to už použila např. u titulu „Čtyři po půlnoci“). Stačí se jen podívat třeba na seriály z nakl. Návrat, jako „Farseer“ od R. Hobbové, či „Kolo času“ od R. Jordana, kdy z jednoho titulu vytvořili tři české ekvivalenty. Čtenáři to vidí asi pouze tak, že nakladatel raději vydá 3 knihy po 200,- Kč, než jednu za např. 350,-Kč. Finální zisk nakladatele je pak o dost vyšší, ale výdaje čtenáře jsou větší.

Jde v pořadí o třetí knihu povídek Stephena Kinga. A jak jsme u něj už často zvyklí, titul neobsahuje pouze povídky, ale i předmluvu a komentáře k jednotlivým příběhům. Ty jsou některými považovány za to nejzajímavější, co v knize je. V první části českého vydání, nazvaného podle titulní povídky „Dolanův Cadillac“, najdeme jedenáct povídek. Zrovna povídka „Dolanův Cadillac“ se tématicky odklonila od čistě hororových témat a jde spíše o psychothriller. Neobsahuje vlastně nic fantastického, nic iracionálního. A přitom příběh muže, který se chce pomstít mafiánskému bossovi z Las Vegas za vraždu své manželky opravdu neuvěřitelným a náročným způsobem, patří podle mého názoru k nejvýraznějším a nejkvalitnějším povídkám z tohoto zkráceného výboru. Podobného ražení je i tak trochu sexuálně perverzní povídka o opravdovém otci „Věnování“, se kterou jsem se mohli už před lety setkat ve výborné antologii „Temné vize“. V té se objevily i duchařské „Tenisky alias Kecky“.
Na pomezí mezi čistě hororové povídky a thrillery bych asi zařadil příběhy jako katastrofický „Konec celé patálie“, dohra z Nezbytných věcí „Přerůstá vás“ a psychotický „Prst“, který jednomu nešťastníkovi trčí z výlevky v umyvadle. A zbytek už je to pravé hororové, temné a krvavé. Prostě to, co si každý pod termínem horor představí. I když jsem se zatím setkal u dalších fanoušků SK s názorem, že nejlepší čistě hororová povídka v tomto souboru je „Víte, že tam mají pekelně dobrou kapelu?“, příběh z rock´n´rollového nebe, pro smrtelníky spíše pekla, (mimoto mi schématem hodně připomíná slavné „Kukuřičné děti“), pro mne je jedničkou pro mnohé možná jednoduchá povídka „Nechte dítek jíti ke mně“. Dětské postavy v hororu umí King vykreslit opravdu mistrně. Pro příznivce upířích příběhů jsou tu hned dvě povídky „Taťka“ a o něco lepší „Noční letec“ . A poslední povídka „Zuby“ je dobře napsaná, ale možná až trochu moc předvídatelná. A zadruhé jsem se s ní taky setkal už setkal v nějakém výboru.

Co se týče dalších nakladatelských věcí, překladu se ujal korunní překladatel Stephena Kinga Ivan Němeček, k jehož práci nemám nijaké výhrady. Trochu netypické u BETA je obálka, protože jsme v poslední době spíše zvyklí na originální přebaly. A k tomu jejich mám jen jednu hnidopišskou poznámku, když to má být defacto ilustrace k „Dolanovu Cadillacu“, mám obavy že vyobrazený vůz není Cadillac, ale podle přehledného nápisu Continental jde o Lincoln.
Druhou část knihy chystá vydat nakl. BETA ještě tento rok pod názvem „Pátá čtvrtina“


Pátá čtvrtina
Noční můry a snové výjevy 2.

Po (jen) třech měsících čekání se český čtenář dočkal dokončení povídkové sbírky „Nightmares and Dreamscapes“, jejíž první díl pod českým názvem „Dolanův Cadillac“ vydalo nakl. BETA na počátku května 2004. Jde o třetí autorovu povídkovou sbírku, která v originále vyšla už v roce 1993 (připomínám vcelku). Toto typicky české „trhání“ knih na více dílů a více zisků už zamotalo hlavu nejednomu čtenáři. Vzpomínám si, že mi po vydání „Dolanova Cadillacu“ napsal jeden Kingův fanoušek, jestli bych mu neřekl, co je to v originále za sbírku, protože nikde na jeho stránkách neexistuje žádná kniha se slovy Cadillac, či Dolan.
V druhém díle na nás čeká deset povídek plus poznámky a jedna extra povídka „Žebrák a diamant“. Tématicky jsou to jak horory, tak ne-horory, ale například i povídka psaná jako filmový scénář ve formě dialogu. Zatímco v první části patřila titulní povídka „Dolanův Cadillac“ k tomu nejlepšímu z celého výboru, o titulní povídce „Pátá čtvrtina“ to tedy absolutně říct nemůžu. Jedná se o příběh vyřizování účtů mezi čtveřicí lupičů bankovního vozu, mezi něž se připlete přítel jedné z obětí. Už od prvních slov ve mně povídka vzbudila pocit, že půjde asi o jakousi variantu slavné a vynikající Kingovy povídky „Římsa“, tedy o nezvyklém způsobu vyřizování účtů v podsvětí. Ale příběh skončil naprosto tuctovým závěrem, který čtenáře napadne už od prvního odstavce a v duchu si říká, že tak to neskončí, protože tak to končí vždy, stačí si přečíst nějaké veledílo z deníku Blesk. Stejné zklamání mne čekalo i u povídky „Dům v Javorové ulici“, který měl všechny předpoklady stát se super příběhem (kombinace děti a horor, v tom je King nepřekonatelný), ale zase stejný výsledek. Co si čtenář myslí už od začátku, to se nakonec opravdu uskuteční, a nic jiného bombastického se nestane.
A teď se podívejme, které povídky mne naopak překvapily, nebo spíše splnily předpoklady, které od díla velkého mistra Stephena Kinga jako jeho fanoušek očekávám.
Mezi nejzdařilejší patří dvě povídky, „Můj hezký koník“ a „Poslední Umneyho případ“. První příběh nelze ani považovat za klasický horor. Vyprávění dědečka jeho vnukovi o životě, který sám o sobě je krutý, když mu slouží potvora jménem čas. Čas, který si s námi pohrává dle své škodolibé radosti. Nemusí být nikde v dohlednu žádná příšera, stačí pouze váš život. V tomto ohledu tu přichází např. u Kinga klasický zrůdný nepřítel – rakovina. V příběhu „Poslední Umneyho případ“ autor vzdává hold americkému otci „drsné detektivní školy“ R. Chandlerovi, z něhož přebral postavu Phila Marlowa . Jen tentokrát si ho nikdo nenajal, musí řešit svůj vlastní případ. Svět se mu hroutí před očima, a za vším stojí jedna osoba, která je mu více než blízká. Víc, než si ve své fantazii dovede představit.
Když musím srovnat obě české části této sbírky, pro mne to jasně vyznívá, že první polovina se Kingovi povedla lépe než druhá. Co mi v povídkách chybělo, bylo napětí, něco, co by vás nutilo s hrůzou otáčet stránku za stránkou a v duchu křičet :“To snad nemůžeš myslet vážně!“ Před nedávnem jsem si pročetl několik jeho prvních povídek ze sbírky Noční směna, a je to jako nebe a dudy. V těchto příbězích se autor s ničím nemazlí, za všechno se musí platit a štěstí, tak štěstí v těchto povídkách nehledejte.
King stále dokazuje , že je mistr spisovatel. Jeho povídkám po stylistické stránce nelze nic vyčítat. Jen možná nápady už nejsou to pravé. Jako by už nechtěl kopírovat sám sebe a snažil se najít něco jiného. V hodnocení jsem tedy ještě o bod kritičtější, i když musím přiznat, že objektivně je to nesmysl. Jedná se přece jen o jednu knihu, a jen nakl. BETA z toho udělala dvě.


80%

BoboKing
9.9.2004, 12:03
Kniha Noční můry a snové výjevy   
  1 | 2 | 3 | 4    Nejstarší /Celkem stran: 4
Podsekce
SERVIS
NOVINKY/ČLÁNKY
PŘIPRAVUJE SE
RECENZE
KOMENTÁŘE
HODNOCENÍ
ANKETY
TOP & DOWN!
 
Změň skin:  
Obsah
Mohlo to být lepší
Prokletí Salemu
Dlouhý pochod - na smrt
Jasná špička v jeho tvorbě
Díky za další povídky

1 | 2 | 3 | 4
E-mail
Heslo
  r e g i s t r a c e
  p o m o c
Web si právě čtou 2 lidé

Na tvorbě webu Stephen King CS/Horor Revue se můžete i spolupodílet pomocí článků a recenzí, které můžete jako registrovaný uživatel vkládat on-line. Další návrhy, náměty i kritiky posílejte na adresu STEPHENKING@WO.CZ
Informace o webu a tvůrcích

Copyright © Petr Dušek 1999-2019, Všechna práva vyhrazena